DALŠÍ MALÁ EXHUMACE
Co je? Kde jsem? Co se stalo?
Kde jsem se tu… Boha!
Pamatuji si jen málo.
A čí je tahle noha?
A hele! Tady druhá zpod spacáku kouká!
Ještě něco ze mne zbylo?
Žaludek si brouká …
To je tedy dílo?
Zkouším se převalit… Dlažba do zad tlačí.
A hele! Sláva! Mám i ruce!
Slyším čas, jak kvačí!
Vstát se mi nedaří… Tak méně prudce
jak Olda Šétrhend plížím se k lavici
a zkouším na nohy postavit tělo…
… nejde mi udržet k podlaze kolmici…
Ach, panebože, vždyť jsem jak dělo!
Podle zdi s věšáky ke dveřím dotápu,
lepší snad na jeden z nich se tu pověsit…
A, hele, zrcadlo… Koukám a nechápu!
Nebejt tak napranej, moh jsem se vyděsit!
Čípak as hlava na krku mi sedí,
napuchlá, oteklá a samá vráska?
Krvavý, podlitý oči z ní hledí…
Na tohle neskočí už žádná kráska!
Do očí řek jsem si, abych už pochopil:
„Jen koukej, Albíne, vožralý prase!
Když´s tu byl naposled pěkně ses vykropil,
tvrdils: “Už bohdá ne!“ A včera zase!“
Kdepak je dívka, co se ti líbila!
Kam asi Albíne, kampak se poděla?
Na rozdíl od tebe jen decentně popila,
s šíleným opilcem nic mít už nechtěla!
Abych si kebuli trošinku pročistil,
z kohoutku na hlavu pustím si vodu.
Že jsem zas naživu, bych všechny ujistil,
vyrážím za dveře – jdu shánět sodu.
Za dveřmi život vře, zábava v proudu,
kdekomu po ránu očička svítí…
Ej, už si vzpomínám na tuhle boudu:
v náručí kytara, na stole pití!
A venku na kurtech hrají se debily!
Nejprve paňáka, pak můžeš na hřiště…
Není to pro hráče, co játra propili,
střízlivej nemůžeš vstoupit na kolbiště!
Nemám dost “tréninku“ na tohle finále,
tak promiň, Láďo, zlepším se do příště!
I dnešní vítězi budou mít namále,
za rok je smečema zatlučem do hříště!
19.6.1995