NA CESTĚ
Ležíš tu, básníku, jak pytel neštěstí,
jak bobek v nočníku, vajgl na rozcestí.
Nechal ses zaskočit ve špatném vagóně,
je pozdě vyskočit, běžet po peróně
a zkusit doběhnout rozjetý vlak.
Tak se zkus nadechnout a vzít to tak,
že cesty Boží různě se otáčí,
jdou skrze hloží, kopřivy, bodláčí…
Málokdy zpříma k cíli tě vedou.
Trápí tě rýma, nohy tě zebou
a vlak, v němž zůstal jsi, jinam tě odváží.
Kam vlastně cestuješ? Kdo se tu odváží
tvrdit, že nejedeš úplně správně?
Když neví, zda nabity nejsou obě hlavně?
Vždyť ruskou ruletu hrajeme ostošest,
v největším rozletu sejme tě tvrdá pěst!
Pak jenom přítelem podaná ruka
s nalitým korbelem ukončí muka!
Nač pytel peněz? Ta ruka jedna
pustí tě ze želez, zvedne tě ze dna!
Než pytel peněz lepší mít přítele,
kterej tě povzbudí, kopne do prdele,
když klesáš na duchu, marnosti propadáš,
máš ňákou poruchu, říkáš si, že to vzdáš,
že to vzdáš, že to vzdáš…
Smiluj se, Bože náš, koukni sem, zde mě máš,
já nejsem Soudruh a ani papaláš,
shlédni sem na mne v předivné době,
shlédni a odpusť mi, jak já jsem dávno už odpustil Tobě!