CYKLOTURISTICKÁ

Kousíček před Pelhřimovem kamión mě vymáčk z cesty!
Mezi zuby drnčím slovem a příkopem si průjezd klestím.
Kopřivami drnci drnci, v hlavě přetlak jako v hrnci
a pak třikrát: lup – lup – lup ...
Vzteky bych teď na to dup 
– leč po dechu jen lapu –
řidičovi kamiónu k nosu vrazit tlapu
a zeptat se: „Ty kreténe,
copak mohu jezdit terénem
na tomhle silničním kole?
Stačí málo a jsem dole!“

Opatrně k Pelhřimovu šlapu těch pět kiláčků,
bez tří drátů v zadním kole nelze říznout zatáčku!
Osmdesát kilo vážím, k tomu deset bagáže,
pomalu se z kopce spouštím: Inu, hin se hukáže!

Jak do města líně sjíždím,
zprava výloha mne volá,
odpočinout svým dám hýždím,
hle VALENTA – JÍZDNÍ KOLA!

Ač polední pauzu mají, dveře odemkne mi pán:
„Jen co se mí hoši nají, přivezte si kolo k nám.
Bohužel jsou na obědě – já se vám moc omlouvám!“
Dím: „Já též jsem ještě nejed, kousek žvance dám i sám
a, jak říkáte, ve čtvrt na dvě zavítám zas před váš krám!“

Po prohlídce středu města a po lehkém obědu
(rohlík z gumového těsta) stůl před krámkem objedu.
Z nosiče brašny s kouskem chleba, předávám svůj bicykl:
„Dělejte s ním, co je třeba, aby problém nevznikl!“

Před obchodem k stolku seda
nečekám na Godota,
hltám v Máji verše ... běda,
přepadla mě dřímota.

Ve dvě na nosič zas klade ruka naducaný brašny.
A co účet? Stodvěpade! To fakt není nijak strašný!
Nové dráty, centrování, brzda brzdí zase!
Že zázraky nejsou k mání? Vděčně kmitám k kase.

Kolo veselou zas zpívá, řežu první zatáčku,
do cíle mi dneska zbývá cirka třicet kiláčků.
Do kopce se svěže šinu, prozpěvuju: Hola, hola ...
… z bryndy pomohli mi inu ve VALENTA – JÍZDNÍ KOLA!