O autorovi

TROCHU PLESNIVÝ AUTOPOTRÉT - 1993

TROCHU PLESNIVÝ AUTOPOTRÉT

Al da Bianco – 1995 (London New Art Gallery)

 

 

 

 

 

NĚCO MÁLO O AUTOROVI DÍLEK NA TÉTO STRÁNCE

Z úryvkovitých Aldových přátelských vyprávění u piva i jinde, zápisů v matrikách, archívech STB a v Salt Lake City sestavil na konci roku 1999 Aldův nejbližší přítel a Váš bidelník Aleš Bílý, který také jako symbolický pomníček a vzpomínku na kamaráda plní tuto stránku zachráněnými Aldovými bláboly.

Alda se narodil někdy koncem optimistických budovatelských padesátých let v době začátků dobývání kosmu. Podle dostupných zápisů se tak stalo s největší pravděpodobností přibližně 29.2. 1958 přesně ve 13.13 (1.13 AM) hodin středoevropského času.

Sám je velmi plachý a nenápadný a velmi nerad se projevuje na veřejnosti. Své příjmení zdědil po pradědečkovi italského původu a blábolivé nadání zřejmě pro změnu po dědečkovi, jenž byl bez jakékoliv pochyby (nemanželským) synem Járy Cimrmana, který při svých schopnostech a kočovném způsobu života neměl čas (a zřejmě – opět geniálně! – ani touhu) se oženit. Jára Cimrman byl však nejen génius, ale i pravý chlap, i když skotská badatelka Mrs. Lochness přišla nedávno s vědecky ovšem nepodloženou domněnkou, že byl(a) ženou. Kdysi při svých českých cestách Rakouskem-Uherskem nalezl životem unavený vynálezce, spisovatel, skladatel atd. dočasný azyl u (v matrice zapsaných) rodičů Aldova dědečka. Pradědeček však poté, kdy mu o svatební noci praskla pod nohou příčka žebříku, když vynášel novomanželku na seník, nebyl schopen pořídit své krásné milované a milující ženě dítě. Pro uspokojení své milované manželky dokázal pradědeček vymyslet a realizovat různé sexuální hrátky, techniky a pomůcky. Oba se sice s tímto stavem smířili, ale přesto stále toužili po potomku, kterému by mohli odkázat svůj grunt. Proto pradědeček za pomoci vlastního archívního šípkového vína (zvláště povedený ročník 1888) přemluvil Mistra k malé lidské výpomoci. Ten při své povaze, nesporné kráse prababičky (tehdy ovšem ještě mladé ženy krev a mlíko) a při své touze pomáhat nešťastným lidem, nemohl odepřít pomoc ani zde. Pro budoucí pokolení zachytil praděd tuto osudovou akci v listě svému bratrovi do Vídně takto: „Po mnohých modlitbách nám Pánbů seslal anděla spásy a Mařenka konečně chodí s outěžkem.“ Během první světové války dostal dědeček ještě bratra, když se na statku cestou do Českých Budějovic zastavil jakýsi vojáček, kterého ovšem později zatkli v Putimi a jako ruského špióna nejspíš popravili.

Aldův dědeček zemřel v příští (druhé) světové válce v pracovním táboře. I přes nelidské útrapy, kterým nakonec podlehl v den osvobození tábora Rudou armádou, vryl na uškudlené usušené chlebové kůrky vizionářský utopistický román „Se Sovětským Svazem s rukama až na zem“. Román, jehož první díl svými špičkovými revolučními chleboryty ilustroval známý malíř a spisovatel Josef Čapek, se bohužel nedochoval, neboť jej sibiřští osvoboditelé neznaje latinského písma snědli. A jeho konec v žaludcích osvoboditelů nepřežil ani Aldův dědeček. O tomto vyzrálém díle, které pomohlo mnoha našim lidem přežít v optimistickém socialistickém opojení táborové útrapy, víme tedy pouze z vyprávění přeživších absolventů tábora. Bohužel mnozí z nich nepřežili následující socialistickou skutečnost.

Z jejich vyprávění známe však také následující historku: Zatímco někteří staří dozorci odešli na začátku roku 1943 padnout za Třetí říši do Ruska, objevili se v táboře noví. Mezi nimi i jednonohý veterán od Stalingradu Schöller. Ten si Aldova dědečka velmi oblíbil pro jeho smysl pro humor a dobrou pracovní morálku při úklidu latrín. Jednou mu vyprávěl o své stalingradské anabázi a o útocích Rusů: „Byla tam zima jako v ruským filmu. Zmrzly nám všechny šnapsy a nebylo, co pít. Rozbíjeli jsme flašky (láhve) a cucali ledové kousky jablečné kořalky. Rusům ale ta jejich samohonka nezmrzla, rychleji posnídali a nečekaně zaútočili, zatímco my jsme ještě mlsali. Bylo to moc dobré, ale mnoho nás to nepřežilo.“ Schöller na tuto mraženou pochoutku neustále vzpomínal a pořád o ní mluvil, až mu Albínův dědeček poradil, aby z jablečného šnapsu převařením odstranil alkohol, že mu pak ke zmražení zbytku bude stačit i lehčí zima německá. Navíc mu poradil, aby před zmražením do šťávy vsunul klacík, aby mu při mlsání neomrzly zbylé prsty. A tak vyrobil dozorce Schöller svého prvního vařeného nanuka.

Také Aldův otec měl spisovatelský talent a svým psaním se slušně uživil. Jako informátor STB, KGB, MOSADu a CIA dokázal pozvednout úroveň udání na takový stupeň, že se stala na dlouhá léta nejčtenější literaturou v naší socialistické vlasti. Naneštěstí mnohá tato svěží dílka vzala za své díky tomu, že je Alda (to už se psala šedesátá léta a Gagarin už dávno obletěl svět) místo do poštovní schránky házel do odpadkového koše před cukrárnou, ve které se bavil likvidací indiánů. A tak Aldův otec prošel nedávnými prověrkami čistý jak lilium (možná také díky tomu, že „záhadně“ zmizelo několik stránek z archívu STB) a může tedy dále zastávat své odpovědné místo. Má své teplé madlo na levé straně popelářského vozu Bobr 3 u TS v Malém Topolově.

Alda býval odmala živé dítě, i když byly i okamžiky, kdy byl téměř mrtvý. Následkem pádu z kočárku na dosud měkkou dětskou hlavičku došlo u něho k deformaci myšlení, při oblíbené hře socialistické mládeže „Hlavou proti pendrekům“ si zlomil mozek a pokřivil páteř. Zvenku to na něm ale není téměř vidět a vypadá docela normálně blbě.

Během svého života se však Alda nepotkal jen s pendreky, ale přišel i do poměrně úzkého kontaktu s drogami. V devíti začal a v patnácti přestal kouřit („Přece nebudu vyhazovat peníze za něco, čeho se mohu v našem severočeském kraji nadýchat kdykoliv zdarma!“), v šestnácti ochutnal pivo a od té doby ještě nevystřízlivěl. Se střídavými úspěchy ochutnal i marihuanu, aby ji následně vynechal jako nepotřebnou, protože život v Čechách je i bez ní dost barevný a opojný. Denně zabije alkoholem několik miliónů mozkových buněk, což je na jeho tvorbě opravdu znát. Alda se totiž rozhodl státi se co nejrychleji klasikem, což prý zaživa nejde. A tak míří nezlomně do příštího života, kde doufá, že se o sobě bude učit.

Svou první píseň zazpíval Alda už těsně po porodu. Bohužel tehdy ještě neuměl psát ani mluvit a magnetofony tenkrát možná ještě neměli ani komunističtí bossové (soudruzi) a jejich vyšetřovatelé, takže se nám, zaplať Pánbů, nedochovala. Teď už Alda psát umí, ale mnohdy naštěstí tak nečitelně, že je výsledek stejný jako tehdy. Naneštěstí pro budoucí studenty literatury se na překvapivě úspěšných (i když téměř dvojnásobně dlouhých) studiích setkává se svým pozdějším nejlepším přítelem a bidelníkem (tedy mou maličkostí), který jeho literární a hudební poklesky pečlivě zaznamenává pro poeziechtivé jedince. „Škoda času!“ říká Alda, ale já si myslím, že jeho bláboly mohou lidstvu i přes formální a obsahové nedostatky něco dát. (Aspoň lze smysluplně využít papír, na němž jsou vytištěny.)

V letech 1977 až 1986 studoval Alda nejen Stavební fakultu ČVUT v Praze, ale především život. Z této doby je i jeho známý antimilitaristický aforismus: „Jak oblíknu maskáče, kopřivka mi naskáče!“ Kromě studování se od konce prvního ročníku začal sám živit, v závěru studií živil i rodinu. Během studií vyzkoušel mnoho prací a ví poměrně dobře, co to obnáší. 12 let byl členem komparsu činohry Národního divadla – tam se setkal s mnoha umělci (dokonce i národními) a zjistil, že jsou to také pouze lidé se svými malými i většími trably. Díky tomu nemá žádné problémy s tzv. “velkými“ jmény. Kromě této kulturní mise pracoval Alda jako uklízečka, myč oken, přidavač a později zedník na stavbách, komparsista u filmu (např. seriál Arabela a další), dělník v keramičce, domovník, vedoucí na letních táborech ROH, instruktor lyžování a windsurfingu a vyzkoušel i další příležitostné brigády.

V roce 1986 odešel Alda splnit si svou občanskou povinnost – bránit výdobytky socialismu proti americkému imperialismu. Svůj rok vojny si odsloužil u Vojsk Malého Významu na odloučeném pracovišti v RZ Mníšek pod Brdy. Tam také oslavil třetí narozeniny svého syna a rozšířil svůj aforismus: „Jak oblíknu maskáče, kopřivka mi naskáče!“ o „Když oblíknu khaki, naskočí mi taky!“

Těsně před odchodem na vojnu nastoupil v jednom mamutím pražském stavebním podniku jako přípravář staveb. Současně pracoval jako domovník v domě, kde bydlel, a jako komparsista v Národním divadle.

Po návratu z vojny začal hrát závodně volejbal – ve třetí a ve druhé třídě pražského přeboru, kdy si kromě jiných zahrál i proti budoucímu ministru financí, premiérovi a posléze i prezidentovi České republiky. Láska ke sportu mu vydržela až doteď. Rád by vykročil smrti vstříc v keckách, jak se těší ve svém textu Veteránská na hudbu Jana Nedvěda.

V roce 1988 nastoupil na jedno velké pražské gymnázium, kde učil stavební blok, přičemž ještě současně pracoval na částečný úvazek i u výše zmíněné stavební firmy i jako domovník a komparsista. Na tomto gymnáziu prožil v úzkém kontaktu se studenty listopad roku 1989 a z dnešního hlediska možná trochu neuváženě cinkal klíči na Václaváku či na Letné.

V létě roku 1990 opustil s rodinou Stověžatou nejen kvůli špatnému zdravotnímu stavu syna. Od podzimu 1990 pracoval jako mistr odborného výcviku na SOU v Čapkovicích, aby na jaře nastoupil na uvolněné místo učitele odborných předmětů na stejném SOU. V květnu 1991 přivítal druhého syna.

Ve školním roce 1993/94 začal učit na Stavebce v Kostelci.

Alda si už dávno napsal i svůj epitaf! Najdeme jej ve sbírce Na cestě, jejíž název je přihlášením se k bítníkům Jacka Kerouaka a má charakterizovat naše bytí v tomto úžasném, bláznivém, nepochopitelném a podle některých prý “slzavém“ údolí, kde čas je jenom listím ve větru…

EPITAF

Zde leží a hnije,

nejí a nepije,

nešoustá děvčata

hubená, macatá,

nezpívá u píva,

slávu nedobývá,

bláboly neblije …

Důvod?

 Už nežije!

(Zpívejme jipijé!

Ať žije hippie…)

 

P.S. 1.12. 2001 odjel Alda po absolvování Dne otevřených dveří do Žatce na svatbu přítele, aby 2.12. při vystupování z vlaku nešťastně upadl a poškodil si míchu v C3-C4. Během dvou měsíců na JIPce, kdy nebyl schopen pohybu, nadiktoval sestrám sbírku blábolů Sonety z brnění.

 

P.P.S Svou smrt předpověděl Alda ve výběru ze svých blábolů “Přátelům Quánocům“ z roku 1995, kde na svém imaginárním pomníčku uvedl datum 1.1. 3001. Málem to přišlo o tisíc let a necelý měsíc dřív a to by byla škoda! Sice by se mohl už teď stát klasikem, ale zase by mi už nic nového nenašeptal.

 

Alda_Úklady a láska

Na snímku ze hry Friedricha Schillera Úklady a láska, který vyhrabala Petra v archívu Národního divadla, vidíme Aldu ve společnosti Radovana Lukavského, Ivana Luťanského a Karla Duspivy.

 

Share Button

Komentáře jsou uzavřeny.