COUVÁNÍM VPŘED! (1995)
Přihlásil jsem se k pobytu v Červeném Kostelci. K trvalému! Cha, cha! Já, který samozřejmě vím, že jsme tu všichni pouze přechodně, jsem se nepřihlásil k pobytu přechodnému (což je možné a jedině správné), ale trvalému. Asi to bude tím, že jako každý člověk bych byl rád, kdyby tady na Světě něco trvalého, neměnného či stoprocentně absolutního bylo. Něco, čeho by se dalo podržet a k čemu by bylo možné se vracet. Ale nic takového neexistuje a neexistují ani návraty. Zpáteční lístek je pouhá iluze! NELZE SE VRÁTIT ZPĚT! Tady se projevuje jediná absolutní věc na světě – čas, o němž ovšem pan Werich tvrdil, že neexistuje, že si ho vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a kolik za to. I když se “vrátím“ na “známé“ místo, není to už místo stejné, podobně jako lidé, které jsem tu znal, nejsou titíž. Ostatně ani já nejsem stejný. Každým okamžikem, každou pikosekundou všichni zrajeme a všechno se mění.
Zpátky, zpět, nazpátek. Jenom počítač umí udělat krok zpátky (pokud to umí program) a to většinou tak, že prostě zruší krok poslední, jakoby se nikdy neudělal. Ale v životě to tak nejde. Můžeme jít pozpátku, a přesto jdeme stále vpřed – Zpátky ni krok! Když udělám krok a pak udělám úplně stejný zpět, nejsem už stejný člověk, na stejném místě, ve stejném čase. Tedy – couváním se nelze dostat zpět.
Chcete příklad? Pojedete z České Skalice (do školy tu chodila kdysi jakási Barbora Panklová) do Náchoda v 7.49 h. Dojedete do stanice Starkoč. Tady začne vlak couvat (což vzbudí zděšení u cestujících na Trutnov, kteří o tom nevědí a houfně se snaží z vlaku vyskočit – chtějí přece vpřed!). Ovšem vlak couvá jenom do Václavic. Jede tedy vzad (couvá) a přece kupředu, protože se blížíte k Náchodu. Ve Václavicích si přestoupíte na vlak od Nového Města a dojedete do Náchoda, zatímco vámi právě opuštěný vlak se vrací vpřed do Starkoče a pokračuje dále na Trutnov. Takže – couváním vpřed!
A tak jsem se tedy přihlásil k pobytu trvalému, protože času je jedno, co děláme a co si tu plkáme, a jde si klidně a nekompromisně po svém, i když zastavíme hodiny. Pro někoho rychle, pro někoho pomalu. Ale to už je jiná věc. To už je ta relativita, že, pane Einsteine?!