Motýl v Senátu (10.11. 1996)
V pátek večer jsem dorazil z tréninku domů, rozsvítil světlo ve své jediné obyvatelné místnosti a nevěřil svým očím. V mém zamčeném mládeneckém bytě poletoval jakoby nic motýl. Nádherná babočka Paví oko připlápolala z dalekého Španělska až sem ke mně a bůhvíjak se dostala dovnitř.
Jaká to duše zbloudilá chce opustit zemdlené tělo v mé blízkosti? Snad někdo hodně blízký, někdo, kdo mě měl rád, mne přišel potěšit a rozveselit v mé samotě? Možná můj kamarád Kája Mareš, kterého v jednadvaceti zkosila rakovina, snad jeden z mých dědů či některá babička…
“Jsi motýl babička?“ zeptal jsem se. Motýl neodpověděl, jenom znovu zatřepotal křídly a provedl další oblet zaprášeného lustru, který pamatuje ještě pana prezidenta Masaryka. Ale…
Možná, že odpověděl! Vždyť mlčení je prý souhlas. Prý? Mlčící národ souhlasí! Vždyť i mnozí z nás za minulého režimu mlčeli a tím i souhlasili. A mlčíme dále i teď, kdy si z nás kašpárky dělají naši(?) “noví“ současní politici. Je to strach nebo pohodlnost a lhostejnost?
V sobotu ráno mě probudil trošku hororový sen. Sen o tom, jak paní Kluková s paní Růžičkovou, paní Chytilovou a soudružkou Švorcovou pečou v prý předimenzované senátní cukrárně nové, dokonalé zákony. Přiznám se, že jsem se při něm trochu zpotil.
A tehdy mě napadlo: “Zvol do Senátu svého motýla!“ Určitě by tam nic nezkazil, neunavoval by zbytečnými řečnickými cvičeními a vnesl by do Valdštejnského paláce kousek krásy.
Ale mohu mu to udělat? Vždyť, co kdyby tam ztratil své nádherné barvy?