MOTÝL V SENÁTU

 

Motýl v Senátu (10.11. 1996)

V pátek večer jsem dorazil z tréninku domů, rozsvítil světlo ve své jediné obyvatelné místnosti a nevěřil svým očím. V mém zamčeném mládeneckém bytě poletoval jakoby nic motýl. Nádherná babočka Paví oko připlápolala z dalekého Španělska až sem ke mně a bůhvíjak se dostala dovnitř.

Jaká to duše zbloudilá chce opustit zemdlené tělo v mé blízkosti? Snad někdo hodně blízký, někdo, kdo mě měl rád, mne přišel potěšit a rozveselit v mé samotě? Možná můj kamarád Kája Mareš, kterého v jednadvaceti zkosila rakovina, snad jeden z mých dědů či některá babička…

“Jsi motýl babička?“ zeptal jsem se. Motýl neodpověděl, jenom znovu zatřepotal křídly a provedl další oblet zaprášeného lustru, který pamatuje ještě pana prezidenta Masaryka. Ale…

Možná, že odpověděl! Vždyť mlčení je prý souhlas. Prý? Mlčící národ souhlasí! Vždyť i mnozí z nás za minulého režimu mlčeli a tím i souhlasili. A mlčíme dále i teď, kdy si z nás kašpárky dělají naši(?) “noví“ současní politici. Je to strach nebo pohodlnost a lhostejnost?

V sobotu ráno mě probudil trošku hororový sen. Sen o tom, jak paní Kluková s paní Růžičkovou, paní Chytilovou a soudružkou Švorcovou pečou v prý předimenzované senátní cukrárně nové, dokonalé zákony. Přiznám se, že jsem se při něm trochu zpotil.

A tehdy mě napadlo: “Zvol do Senátu svého motýla!“ Určitě by tam nic nezkazil, neunavoval by zbytečnými řečnickými cvičeními a vnesl by do Valdštejnského paláce kousek krásy.

Ale mohu mu to udělat? Vždyť, co kdyby tam ztratil své nádherné barvy?

 

 

 

Share Button
Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *