BÝT ŽEBRÁK…
Být žebrák u chrámových dveří…
Nic nemít – jenom … jenom čas,
jejž zrnka písku neúprosně měří,
a velkou víru – víru v nás!
V nás lidi – v něho, v tebe, v sebe –
a v naše lepší ega!
Lze na Zemi si postaviti nebe
jako vesmír z Lega?
Žebrám tu za zplundrované oceány
a ozónovou díru,
za galapážské leguány
a aspoň trošku míru
pro deštné pralesy…
… ach, faraóne Ramessi,
kdepak bys kdy vytušil,
že svážou starý dobrý Nil
přehradou jedinou?!
Nechají Egypt zahynout
bez životadárné velké vody,
co odjakživa – od přírody –
přinášela lidem chleba,
jenž kromě Lásky jen je třeba!
Znáš Aralské jezero či Kaspické moře?
Ta díky pýše člověka ztrácejí svou vodu…
Svět je starý schnoucí ořech…
Kdo napraví tu neslýchanou škodu?
Tisíce tun ropy krademe ze země…
Dámy a pánové – jen jemně … jen jemně
si vtírejte balzám do vějířů vrásek…
Každičká kapka, každičký zásek
chystají přetrhnout poslední vlásek,
jenž nedělí od konce jenom nás,
ale i Zemi matičku.
Pro moc si polámeme vaz,
však naši malou lodičku
jsme zapomněli řídit
a řítíme se na mělčinu…
Už skály pronikají přídí…
… volají rázně po činu!
Jsem pouhý žebrák u dveří chrámu…
… nežebrám pro sebe – to pro starou dámu…
Dejme jí aspoň šanci,
než zemřeme v tanci
na palubě Titaniku…
Je aspoň chvilka do zániku?