KYTARA

 

Kytara (1997)

           

            Chtěl bych si koupit novou kytaru. Rozhlížel jsem se, vybíral, zkoušel, rozmýšlel. Už bych ji opravdu potřeboval. Moje stará (kytara), kterou mi kdysi přinesl Ježíšek, se mnou už 11 let snáší všechno dobré i zlé: byla se mnou na vojně, protloukla se mnou Krušné hory, Krkonoše, oboje Tatry, Roháče, byli jsme i v Alpách, trávila se mnou prázdniny na Korsice, bez řečí a nářků se se mnou stěhuje z místa na místo a trpělivě snáší mé “hraní“ a bušení do jejích strun stejně jako dny, týdny, ba i měsíce, kdy na ni nemám čas a ani si jí nevšimnu. Skvělá manželka! Ovšem, bývá občas trochu rozladěná, ale většinou si nechá brzy říci a dá se naladit. Aspoň trochu.

            Za ta léta v terénu už také několikrát došla úhony. V Popradu ji nepozorný chodec napálil taškou a shodil s lavičky tak, že si chudinka ulomila krk a struny z ní visely jako třásně ze švů Vinnetouových legín. Jindy zase při cestování po rakouských a jugoslávských řekách jí sluníčko v autobuse urvalo kobylku, která od té doby sem a tam povolí tahu tvrdých amerických strun. Mám ji rád, a proto jsem vždy všechny její bolístky léčil sám svýma nešikovnýma rukama, svou láskou a péčí.

            Přes to všechno však má kytara stárne, chřadne a ztrácí hlas, krk se jí ohýbá, kobylka nechce příliš držet, mechanika drnčí a nechce už nějak fungovat, a kytara celkově nějak stále míň a méně ladí. Opravdu bych potřeboval novou a asi opět španělskou ženu s jemným a hutným sametovým hlasem.

            Tuhle jsem se mohl pomazlit s jednou nádhernou. Měla hlaďounký cedrový krk, ladné luby a mahagonový hmatník a kobylku, třešňovou desku, zlacenou zapouzdřenou mechaniku, perleť na hmatníku a hlavě. A ten hlas! Hlas decimovaných deštných pralesů, zvuk kulek, zarývajících se do prastarých cedrů v Libanonu, řev motorové pily, kácející třešeň v sadu, hukot a žár vysoké pece, tavící částečky naší Země na čistý kov, němý pláč mušlí, poskytujících nedobrovolně svou perleť na intarzie. Smích a pláč… Taková kytarová Whitney Houston.

            Možná bych si měl takovou kytaru přeci jen pořídit, jezdit po světě a zpívat s ní lidem písně o vypalovaných deštných pralesech, o střelbě v Libanonu, o zpupnosti lidí, kácejících staleté velikány a rabujících naší jedinou malou Zemi, o drancování moří a zamoření řek, o tisících a tisících rostlinných a živočišných druzích, které mizí z naší planety – mnohé z nich aniž bychom je vůbec poznali, o ropných skvrnách, ozónové díře, o smogových inverzích, o atomových zkouškách, o jedovatých lécích, o pracích prášcích, umělých hnojivech a různých odpadech zamořujících zemi, vodu i vzduch, o hlouposti a nenasytnosti lidí, kteří si snad sami neuvědomují, že tím vším poškozují nejen sami sebe a svůj nárok na zdravý a spokojený život v nezničeném světě, ale i své potomky, kterým nezbyde nic jiného, než oči pro pláč – a možná ani ty ne.

            Dá se s tím vůbec něco dělat?

            Nejspíš by bylo řešením začít každý sám u sebe, snížit své spotřební nároky ve prospěch matičky Země, přírody, svého zdraví a budoucnosti. Když si nekoupím novou kytaru, nebude možná muset být poraženo několik stromů, roztaveny kousky rudy a spáleno něco uhlí. Ano! Ano – to je ono!

            Ale?

            Čím se budou živit lidé, kteří porážejí stromy proto, aby dále zůstaly na světě a dělaly lidem radost? Budou muset vypálit další kus pralesa, aby si založili chudé políčko na několik let? A pak dál a dál a dál, až do konce!

            Takže to asi taky ne. Vždyť stromy tu rostly odjakživa a také, stejně jako lidé, umíraly. Člověk, který z nich udělá hudební nástroj, kus nábytku, postaví z něho domy, ten jim život prodlužuje. Jinak by buď shnily a vrátily tak svou sílu Zemi, nebo by je jiný člověk spálil, aby se zahřál nebo si uvařil něco k jídlu. I takto stromy přinášejí užitek i po smrti. Jenže vypalování pralesů je jako válka. Úkol? Zničit nepřítele, zničit toho nebo to, co mi překáží. Obětovat společnou obrovskou hodnotu pro svůj malý zisk!

            A tak si tu novou kytaru přece jenom asi koupím a zkusím zpívat o tom, co je ve světě pěkného a co se nám kde povedlo, o radosti z narození syna či o svých malých lidských láskách, ale i o tom, co mě trápí, co se nám kde nepovedlo a co se mi nelíbí.

            Svou nynější kytaru však nevyhodím na smetiště, nezaženu ji od svého prahu jen proto, že nemládne a ztrácí hlas (to ostatně já také), má totiž navždycky místo v mém bytě, životě i srdci! Vždyť spolu jsme zahráli naše první písničky, spolu jsme strávili moc a moc času v dobách, kdy ho s námi nechtěl trávit někdo jiný.

            A tak, až si jednou pořídím novou, stanu se bikytaristou.

 

P.S. Nakonec bylo všechno jako vždycky úplně jinak! Má stará kytara mě opustila cestou z Klínovce a odjela s Amálkou a její partou vlakem do Českých Budějovic ještě dřív, než jsem stačil dostat novou devítistrunku od pana Johna z Police nad Metují. A tak jsem se bikytaristou zatím nestal…

 

 

 

Share Button
Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *