UŽ TOUHOU PRASKÁM JAK SUD BEZ OBRUČE …

Tvá jemná krása, jíž se denně klaním,

víc než očím, srdci chybí volajícím dlaním…

Víš, tolik podobáš se plachým laním,

mlhou když kráčíš ve snu ranním…

 

Vlníš se až nestoudně a usmíváš nevinně,

když blížíš se ke mně v svém rouše Evině

zralá jak hrozny den před vinobraním…

Proč zas jen ve snu? Chci jít za ním!

 

Chci – předa jak kocour, jako medvěd bruče –

přivinout tě na hruď, popadnout do náruče,

poslouchat dlaní, jak ti srdce tluče…

Už touhou praskám jak sud bez obruče!

 

Pojď, s plnými plachtami vpluj do náruče mojí,

tvé teplo všechny chmury, noční můry zahání a hojí

a světlo šíří temnou dračí slojí…

Pojď, chci přijímat tě pod obojí!

 

Buď moje krev i tělo Páně,

jsi víno z kádě z Galilejské Káně,

vystřelená růže hned po osmé ráně,

jsi sladká broskev, teď však trpké pláně…

 

Zelená krev ze srdce mi cáká po té Amorově ráně,

za tebou hnal bych se přes hory i pláně,

bez kyslíku na nejvyšší štít vylezu a do rokliny slaním,

chybíš mé duši a chybíš i mým hledajícím dlaním!