BRATISLAVA

Ač neznám její zašlou slávu,

přesto mám rád Bratislavu.

Pro mne má teď v přítomnosti

vůni Tvojí nevinnosti.

 

Panelové lidské chlívky

schovaj se za něžné křivky

Tvých fantastických nohou,

po kterých vážně mohou

se chlapi touhou umlátit.

Proč zrovna mne máš chtít?

 

Vyvolá ve mně oblost těch Tvých boků

týž stav jak deset velkých loků

nápoje ze Spiši s lesní vůní.

Já civím do dvou k utopení tůní…

 

… vždyť všechno se tu se mnou točí,

to město má Tvoje oči

a vnáší do něj slunce jas

Tvůj melodický svůdný hlas.

 

Dodnes slýchám v nočním tichu

(Když odváží mě autobus.)

jasný cinkot Tvého smíchu…

(Kolik nestihli jsme si dát pus!)

 

Ve snech hladím zas a zas

Tvoje vlasy, štíhlý pas

a  ňadra božské krásy, jež před pohledy skrýváš,

a líbám dlouhé řasy a slzy, jimiž smýváš,

má dívenko, smutek z pádivého času…

Dík, Medulienko, dál koupu se v Tvém jasu!