TADY TO ZNÁM JAK SVÝ BOTY

Jak na dlani mám teď svůj cíl

– městečko, v němž jsem se narodil.

Tam vpravo do mraků píchá věž kostela…

Jsem zas jako vždycky docela

naměkko a vidím trochu rozmazaně,

jak vlevo v poli zrcátky blýskly plaché laně…

A tak se vracím na chvilku zas zpátky…

…Jindra Vališ, Pepík Bindr, Petr Tupý, Jarda Krátký

bydleli v naší ulici…

Tehdá bez trenek jak vodníci

u potoka lovili jsme čolky

a po stromech s námi lezly taky holky!

To za den projela tu sotva dvě, tři auta

a jedno řídíval můj tehdy mladej táta

a jedlé byly hrušky u hřbitova.

Tu dobu prožít ještě znova…

A pak – těsně před tím, než se zešeří,

volaly mámy: „Tak honem, honem domů – k večeři!“

Když z kostela jednou tlouklo šest,

já v kouření jsem odbýval si křest

a myslel si, že teď jsem chlap!

A na starém komíně klap, klap, klap,

smál se mi i sám pan bílý čáp…

To za den projela tu sotva dvě, tři auta

a jedno řídíval můj tehdy mladej táta

a jedlé byly hrušky u hřbitova.

Tu dobu prožít ještě znova…

…ach – ještě jednou smět…

Dál obzor kouř elektráren halí,

máslovky u hřbitova dávno pořezali

a už i dědečky jsou někteří ti tenkrát malí,

co na náměstí kuličky si hráli,

a paneláky zrůdné stojí

tam, co Old Shatterhand statečně jsem v kukuřici padal v boji.

To za den projela tu sotva dvě, tři auta

a jedno řídíval můj tehdy mladej táta

a jedlé byly hrušky u hřbitova.

Tu dobu prožít ještě znova…

… ach – ještě jednou smět…

Jak tenkrát obrovský byl svět

a roky tak nekonečně dlouhé!

Jen čtvrtstoletí pouhé

a pryč je dětství nevinné…

Kampak jsi se poděl s kormidlem v ruce, Lenine?

Na dvířka vzpomínek zas zkouším ťukat…

…zas vidím rodné město očima toho kluka,

jenž něžně dotýká se důvěrně mu známých míst…

Ne! Tady nemoh bych se splíst

a nedej bože zabloudit!

Tetelím se, jak po cestě pouští u napajedla velbloudi,

když „Ahoj, jak se vede?“ pozdraví mě staří známí

a zase spěchám do náruče mámy

a s tváří slaně rozesmátou

potřást si zase ruce s tátou.

Pozn.

Spíš než plaché laně hopkaly tam srnky.

Jaký rým však na ně? Malované hrnky?

Přemrzlé naložené kvasící trnky?

Či malé kamínky mezi rýže zrnky?

Anebo na kytaru drnky a brnky?

A proto s básnickou licencí napsal jsem maně,

jen tak si korzujíc po tenkém laně,

své milé Múze vděčně se klaně,

že polem k lesu nesly se laně!

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *