Jak na dlani mám teď svůj cíl
– městečko, v němž jsem se narodil.
Tam vpravo do mraků píchá věž kostela…
Jsem zas jako vždycky docela
naměkko a vidím trochu rozmazaně,
jak vlevo v poli zrcátky blýskly plaché laně…
A tak se vracím na chvilku zas zpátky…
…Jindra Vališ, Pepík Bindr, Petr Tupý, Jarda Krátký
bydleli v naší ulici…
Tehdá bez trenek jak vodníci
u potoka lovili jsme čolky
a po stromech s námi lezly taky holky!
To za den projela tu sotva dvě, tři auta
a jedno řídíval můj tehdy mladej táta
a jedlé byly hrušky u hřbitova.
Tu dobu prožít ještě znova…
A pak – těsně před tím, než se zešeří,
volaly mámy: „Tak honem, honem domů – k večeři!“
Když z kostela jednou tlouklo šest,
já v kouření jsem odbýval si křest
a myslel si, že teď jsem chlap!
A na starém komíně klap, klap, klap,
smál se mi i sám pan bílý čáp…
To za den projela tu sotva dvě, tři auta
a jedno řídíval můj tehdy mladej táta
a jedlé byly hrušky u hřbitova.
Tu dobu prožít ještě znova…
…ach – ještě jednou smět…
Dál obzor kouř elektráren halí,
máslovky u hřbitova dávno pořezali
a už i dědečky jsou někteří ti tenkrát malí,
co na náměstí kuličky si hráli,
a paneláky zrůdné stojí
tam, co Old Shatterhand statečně jsem v kukuřici padal v boji.
To za den projela tu sotva dvě, tři auta
a jedno řídíval můj tehdy mladej táta
a jedlé byly hrušky u hřbitova.
Tu dobu prožít ještě znova…
… ach – ještě jednou smět…
Jak tenkrát obrovský byl svět
a roky tak nekonečně dlouhé!
Jen čtvrtstoletí pouhé
a pryč je dětství nevinné…
Kampak jsi se poděl s kormidlem v ruce, Lenine?
Na dvířka vzpomínek zas zkouším ťukat…
…zas vidím rodné město očima toho kluka,
jenž něžně dotýká se důvěrně mu známých míst…
Ne! Tady nemoh bych se splíst
a nedej bože zabloudit!
Tetelím se, jak po cestě pouští u napajedla velbloudi,
když „Ahoj, jak se vede?“ pozdraví mě staří známí
a zase spěchám do náruče mámy
a s tváří slaně rozesmátou
potřást si zase ruce s tátou.
Pozn.
Spíš než plaché laně hopkaly tam srnky.
Jaký rým však na ně? Malované hrnky?
Přemrzlé naložené kvasící trnky?
Či malé kamínky mezi rýže zrnky?
Anebo na kytaru drnky a brnky?
A proto s básnickou licencí napsal jsem maně,
jen tak si korzujíc po tenkém laně,
své milé Múze vděčně se klaně,
že polem k lesu nesly se laně!