SVOBODA?

Dav tě na mě přitiskl tak, že jsem zůstal téměř bez dechu.
Mile ses na mě usmála.
I přes naše zimní péřové bundy se do mne vlévalo Tvé teplo a mladistvé nadšení,
které z Tebe sálaly v onom chladném a přece tak vroucím podvečeru.
Nebylo třeba mluvit, abychom si rozuměli.
Díky Tobě jsem se přestal stydět
a zpíval spolu s Tebou a Martou Kubišovou píseň o krásách naší české země
a snad poprvé v životě jsem opravdu pochopil slzy,
které se při ní už více než století derou do očí Čechů a Moravanů.
 
Při blýskání nad Tatrou jsem si vzpomněl na přechod Polského hřebene z Bielovodské doliny.
Tenkrát jsme se nejen nezastavili,
ale naopak hodně rychle upalovali z dosahu blesků a divě bijících hromů do útulné náruče Sliezského domu,
kde jsme svorně – Češi, Moravané i Slováci – nadávali na počasí a komunisty
a popíjeli Budvar.
 
Teď spolu s námi snad půl miliónu hrdel vyzpívalo z plných plic
svou lásku k nejkrásnějšímu místu ve vesmíru – domovu,
a všichni jsme měli v očích nejen slzy, ale i ty blesky z hymny.
Tys měla při zpěvu nad hlavou pravou ruku s prsty do V, jako bys přísahala, a voněla jsi pomerančem,
zatímco já se přestal pokoušet vytáhnout z kapsy kapesník, nechal téci slzy po tvářích a – boje se velkých gest – vytvořil jsem v kapse nenápadně stejný symbol z prostředníčku a zkráceného ukazováčku
a v duchu opravdu přísahal svým stávkujícím studentům, svému nemocnému pětiletému synovi
a především sám sobě,
že už nikdy nepřipustím výrobu normalizovaných lidí ve jménu jakékoliv ideologie
ani život v atmosféře strachu.
 
Když začal tlak davu povolovat,
stoupla sis na špičky a dala´s mi pusu.
Těsně předtím, než Tě pohltil dav promrzlých nadšených lidí, ses na mne znovu usmála
a kývla na pozdrav.
 
A vtom jsem si vzpomněl, odkud Tě znám!
Přeci z obrazu pana Delacroixe,
na němž jsi už před mnoha lety vedla lidi na barikády.
Nedej bože, abys tam musela vést i nás.
Bude-li to však třeba – počítej i se mnou!
 
Praha, úterý 21.11. 1989 těsně před usnutím
 
Nejspíš už je ten čas tady. Co tady!
Včera už bylo pozdě skoncovat s vládou arogantních mafiánských poskoků,
kteří se nám upřímně chechtají do očí z bilboardů, novin i obrazovek televizí a počítačů.
Nejspíš jsme už zapomněli a zlenivěli a ztratili se v honbě za majetky či požitky.
Zapomněli jsme, co je to být člověkem!
Co takhle další pražskou defenestraci aspoň těm dětem k svátku?
 
Červený Kostelec, 1.6. 2011 opět těsně před usnutím
Share Button
Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *