Já chci Tě!
Jak rybář roztahuji sítě
a promptně líčím návnadu
do pastičky až dozadu
a opile zasněn
vkládám do své básně,
jak po Tvé lásce prahnu
a šplhám plachtovím až k nejvyššímu ráhnu,
bych zahlédl Tvé břehy,
svůj Ostrov pokladů plný něhy…
Leč moře je zas rozbouřené
a vichr šeptá: Ne, ne, ne, ne!
a kde ten můj krásný sen?
Vyhnal jej budík z hlavy ven…
Já chci Tě!
jsem chycen do Tvé sítě,
když skočil jsem Ti na návnadu
a srdce svoje ke Tvým nohám kladu,
ač vím, že když Tě ojedu,
dáš si mne s chutí k obědu!
Leč je to aspoň rychle – ne jako u lidí,
kde samičky se nestydí
po léta pít samečkovi krev,
až zbude plachý zajíc, tam kde kdysi řvával lev!