NECHTE MĚ, PROSÍM, UMŘÍT DOMA

 

Nechte mě, prosím, umřít doma!

Tam to znám, tam všude trefím a

tak nemůžu zabloudit cestou na onen svět.

A – až tam půjdu – můžete písně pět!

Takové ty do pochodu,

ať nezůstanu na přechodu,

ať svižným tempem, kam mám, dojdu.

V nemocnici jak pes pojdu!

Daj plenty kolem mne,

aby ti, co čekaj na neděli,

umírat mě neviděli…

Jak důstojné a dojemné!

A zatím v povzdálí na dostřel kuše

bude se potácet zmatená duše,

nevěda kudy kam má se tu podít…

A jenom kousek dál se budou děti rodit.

Vždyť pořád dokola jak vlezlý prd

svět se dál otáčí: Život a Smrt!

Slunce dál vychází – po smrti život?

Na prach se rozpadne i pevné zdivo!

Tak až to se mnou bude špatný,

a vím, že bude – málo platný,

nechte mne – Prosím! – umřít doma…

Doma jsem na horách, u moře, na cestě k lesu

a taky na loukách… V rozkvetlém vřesu

chtěl bych své složit kosti,

až pánbů řekne: „Dost!“,

až užiji si do sytosti

a z duhy pevný most

barvami rozzáří pošmournou oblohu,

po něm jde do nebe má duše černá,

až pánbů zavolá, neřeknu: „Nemohu!“

a vstanu od stolu – svět je jen herna,

ve které každý z nás hru s časem prohrává,

ať bere to jak špás či stále nadává…

***

Teď však dík svůj denně vzdávám za každičkou chvíli

a za úsměv, za roztančené víly,

a za dny slunečné, za všechny deště,

za hory sněhu a kdovíco ještě…

Já vážně nechci od vás více,

jen pusťte mě včas z nemocnice

a nechte mě, prosím, umřít doma!

(A já vznesu se nad slunečnice…)