Na zahradě kromě zalévání není zatím moc práce a buřtíky ještě nevystrčily ze země ani lísteček, natož špejličku. A tak uzdravený pejsek s kočičkou chodili pravidelně na procházky po okolí. Jednou se takhle vracejí z procházky domů, rozhlížejí se, co je kde nového a povídají si, když vtom:
„Au, au, mňau, au, mňau, au, au!“ zabědovala kočička a chytila pochopa.
„Co se děje, kočičko?“ starostlivě se zeptal pejsek.
„Ale, zakopla jsem o kámen,“ mňoukla bolestivě kočička, seděla na cestě, olizovala si pravou přední tlapku a udiveně dodala. „Ale kde se tady vzal? Tady přece nikdy žádné kameny nebyly.“
„Ty jeden zlý a škodolibý kameni, proč ses sem přikutálel?! To se dělá lézt kočičkám do cesty?“ obořil se pejsek na kámen na cestě.
„Já přece nejsem zlý a škodolibý,“ ohradil se kámen. „Jsem jenom smutný a opuštěný, protože jsem nepotřebný, a vůbec nemám radost z toho, že tady ležím.“
„A jak ses tady vůbec octnul?“ zeptala se kočička a foukala si tlapku.
„Ále, sedlák nás s bratry sesbíral na poli a vezl nás na stavbu, ale najednou z meze vyběhl zajíc, kůň se polekal a rozběhl se tryskem dál, že sedlák na kozlíku na každém výmolu pořádně nadskakoval. No a já jsem se pořádně nedržel a vypadl jsem a zůstal tady sám a k ničemu.“
„Zase ten zajíc! Už abych mohl pořádně běhat,“ povzdychl si pejsek.
„A ještě k tomu jsi si o mne, kočičko, ublížila,“ pokračoval kámen. „Nezlob se na mne, prosím, a odpusť mi to. Neudělal jsem to schválně!“
„Ale já už se na tebe nezlobím. Měla jsem dávat pozor a koukat na cestu. A už to skoro ani nebolí. Ale co teď s tebou? Tady tě nechat nemůžeme, to by se mohlo stát neštěstí.“
„Pojď, kočičko, odvalíme ho tady na kraj do trávy,“ přidal se pejsek do hovoru.
„Tak to tedy, pejsku, nejde! Vždyť by si o něj při sekání mohl sedlák zničit kosu! Musíme ho uklidit někam jinam.“
„A co kdybyste mě vzali s sebou,“ navrhl kámen. „Třeba bych vám mohl být doma k něčemu užitečný.“
„Copak bychom asi doma dělali s balvanem?“ lízala si dál kočička tlapku. „I když…“ podrbala se pravou zadní tlapkou za pravým uchem, opatrně se zvedla a obkroužila rozechvělý kámen kolem dokola a pozorně si ho prohlížela.
„No vlastně… by to… šlo! Ty jsi přece moc krásný kámen. Kdyby se vás našlo víc, mohli bychom si na zahrádce zřídit skalku, jako má pan Čapek. Lidi by chodili okolo a říkali by si: “To je ale pěkná skalka! Tady musí bydlet moc šikovní zahradníci.“ A náš domeček i zahrádka a vlastně i celý svět by byly krásnější a veselejší.“
„Jé, to by se mi líbilo, zdobit vaši zahrádku a domeček,“ zasněně zašeptal kámen, ale hned se ze zasnění probral. „Zkuste se porozhlédnout okolo, možná že nás vypadlo víc.“ A tak se pejsek s kočičkou začali rozhlížet a ejhle! Hned za zatáčkou, jenom o několik kroků dál na cestě ležely ještě dva velké kameny skoro stejně krásné jako ten první.
„No jo,“ podrbal se teď pro změnu za levým uchem levou zadní prackou pejsek. „Tolik vás přece neuneseme.“
„To máš, pejsku, pravdu,“ přidala se kočička, „ale mohli bychom si půjčit od Alenky vozík a kameny odvézt na něm.“
„Haf, to je bezvadný nápad, kočičko. Hned ho běžím půjčit a ty tady zatím dávej pozor, ať se nikomu nic nestane!“ vyhrkl pejsek a už se za ním prášilo. Za chvíli připelášil zpátky s pěkným čtyřkolovým žebřiňáčkem, naložili na něj s kočičkou kameny a společně táhli těžký vozík k domovu. Ještě že se cesta maličko svažovala z kopečka. Kočička nejdřív trochu kulhala na bolavou tlapku, ale než došli domů, už si na ni ani nevzpomněla.
„Uf!“ odfrknul si pejsek, když zastavili před svým domečkem, a začal se rozhlížet kolem. „Kde je, kočičko, složíme?“
„Tady to bude skalce nejvíc slušet!“ ukázala po chvilce hledání kočička na místo, kde se zahrádka setkávala s předním rohem domku. „Sem bude krásně celý den svítit sluníčko a také tady bude skalka hned vedle cesty všem na očích, takže bude dělat radost nejenom nám, ale i kolemjdoucím.“
„To bude opravdu báječné místečko,“ shodli se s kočičkou i pejsek a všechny tři kameny.
„Tak konečná, vystupovat!“ zavolal pejsek jako pan průvodčí ve vlaku, kterým ho sem na předměstí kdysi jako štěně přivezli. Ale kameny se ani nehnuly, a tak jim museli z vozíku s kočičkou pomoct.
„Ale, kočičko, jakpak se taková skalka staví?“ zeptal se ještě zadýchaný pejsek.
„Skalka se, pejsku, nestaví, ale zakládá. A dělá se to stejně jako záhonek – on to vlastně také je záhonek, jenom na něm nerostou buřty.“
„Haf, já vím!“ štěkl pejsek. „Rostou na něm kameny.“
„Ale kdepak, pejsku, kameny skalku zdobí!“ usmála se kočička. „A nejenom zdobí! Přes den do sebe nasávají teplo ze sluníčka a v noci skalku vyhřívají. Na skalkách totiž dovedou růst zvláštní rostlinky, kterým říkáme skalničky. A těm stačí jenom malounko vláhy. A tu jim zajišťují právě ty kameny, které v noci vychladnou tak, že se na nich k ránu sráží kapičky vody ze vzduchu. No – a tu vodu pijí právě ty skalničky!“
„Aha,“ brouknul pejsek, „ale kde takové skalničky seženeme?“
„Až půjdeme vrátit vozík, poprosíme pana Čapka, jestli by nám několik rostlinek neodryl ze své skalky,“ měla to už dávno rozmyšlené kočička. A pejsek se místo dalšího vyptávání pustil do práce. Hrabal na vybraném místě tak vehementně, až drny lítaly vzduchem, a úplně zapomněl na to, že nedávno ho tak bolela tlapka. Pak s kočičkou vypleli všechny rostlinky včetně kořínků a navalili na připravené místo kameny.
„Hm,“ koukala kočička na hotové dílo, „sem by to chtělo ještě jeden trochu menší kámen. Ale kde ho vzít?“
„Možná bych věděl,“ vzpomněl si jeden z těch dvou později nalezených kamenů. „Tam, co jsme leželi, vypadl s námi ještě malý bratříček a zakutálel se až do trávy. Nejdřív hodně plakal, ale pak nejspíš usnul a my jsme na něj úplně zapomněli!“
„Já tam hned zaběhnu, vyčuchám ho a přivezu!“ zvolal pejsek a už se za žebřiňáčkem prášilo. A netrvalo dlouho a přidrkotal zpátky i s malým bratříčkem, který se natřásal na vozíku jako paša.
„To je ono,“ pochválila skalku kočička, když ho usadila mezi ostatní kameny. „Teď ještě ty skalničky a budeme mít skalku radost pohledět!“ A tak pejsek s kočičkou popadli každý z jedné strany oj žebřiňáčku za držátko a vydali se za panem Čapkem.
A nebudete věřit, jakou měli kliku! Pan Čapek s Alenkou právě upravovali skalku před svým domem a kromě plevelu vytrhávali i některé skalničky, které se moc rozmnožily a příliš zakrývaly kameny ve skalce.
„Komu já ty rostlinky jenom dám, škoda je vyhodit. Bratrovi jsem dával vloni, sestře předloni, tetě taky předloni,“ mudroval zrovna pan Čapek, když kočička s pejskem dorazili.
„Ale, to jsou k nám hosti,“ usmál se na pejska s kočičkou. „Nezbylo vám na záhonku trochu místa? Mám tu nějaké skalničky a nevím co s nimi.“
„To je jako na objednávku, pane Čapku, budou se nám moc hodit,“ otřela se kočička zahradníkovi o nohu. „Zrovna jsme si totiž založili vlastní skalku a chtěli jsme vás o několik sazeniček poprosit!“
„Ale vy jste se do toho zahradničení nějak obuli,“ smál se pan Čapek. „Na tu vaši skalku jsem tedy opravdu zvědavý! Myslíte, že bych mohl jít s vámi a trochu vám s tím sázením pomoct?“
„To byste nám udělal velikánskou radost,“ zatetelil se blahem pejsek, „my s tím ještě nemáme žádnou zkušenost, a tak bychom od vás aspoň něco okoukali.“
„Tak na mne, prosím, chvilku počkejte,“ vstal pan Čapek od skalky, oklepal si hlínu z kolenou a zašel do domu. Za chvilku se vrátil s krabicí od bot, do které narovnal vyryté rostlinky skalniček a chystal se vykročit k domečku pejska a kočičky.
„My chceme jít také pomáhat!“ přidaly se Alenka s panenkou v náručí. Pejsek a kočička kolem nich radostně poskakovali a těšili se, co řeknou na jejich skalku.
„No né!“ divil se pan Čapek. „Vždyť vy budete mít hezčí skalku než my. To jsou moc hezké kameny a budou skalku opravdu zdobit!“ Také Alence se nová skalka moc líbila, a tak všichni společně kolem kamenů zasadili přinesené rostlinky. Pak postáli před nově osázenou skalkou a obdivovali ji.
„Tak ještě zalít, aby se sazeničky chytily, a bude hotovo,“ řekl pan Čapek. „Kdepak máte konev?“
„Pejsku, doběhni prosím pro vodu,“ mrkla kočička na pejska a ten se nerozmýšlel a ve chvilce se vracel celý mokrý od rybníčka. Kočička ho postavila na správné místo, rychle odskočila a pejsek se oklepal, až se celá skalka leskla kapičkami vody. Trochu se leskli i pan Čapek s Alenkou, protože netušili, co se bude dít a na rozdíl od kočičky nikam neuskočili. Alenka se ale zajíkala smíchem a také pan Čapek se chechtal, až se popadal za břicho, třebaže pár kapek také schytal.
„I vy piškuntálové! Teda takhle zatrachtile zalévat záhonky jsem ještě neviděl! To musíme vzít příště s sebou i maminku a všechny děti ze sousedství. Kam se hrabou cirkusy Humberto a Berousek dohromady! Moc vám děkuji za pěkný den, protože nejztracenější ze všech dní je prý ten, kdy jsme se ani jednou nezasmáli!“ Úplně řičel smíchy a plácal se do stehen. Když se dosyta vysmál, pohladil kočičku po hřbetě a pejska podrbal za ušima. „Tak, vy dva, mějte se tu dobře, my už musíme domů na večeři, začíná se smrákat. Ale abyste měli tu krásnou novou skalku čím oslavit, vzal jsem pro vás něco s sebou. Kam jsem to jenom dal. Á – tady!“ vytáhnul z kapsy pytlík, z jehož vůně se pejskovi a kočičce málem zatočila hlava.
„Sýreček!“ začichal pejsek a s kočičkou panu Čapkovi poděkovali za pomoc i za dobrotu k slavnostní večeři. Rozloučili se i s Alenkou a její panenkou a všichni pospíchali domů k prostřenému stolu.
Po dobré večeři si ještě pejsek s kočičkou chvíli povídali o záhonku s buřty, o nové nádherné skalce i o hodném panu Čapkovi a jeho Alence. Pak si vyčistili zoubky, zazpívali si ukolébavku a zalezli do pelíšků. A my to uděláme stejně jako oni.
Dobrou noc…
Jedna reakce na Jak si pejsek s kočičkou založili skalku