Bajka
Karel Plíhal
Byly časy, kdy úředníků bylo jako šafránu,
království jich uživilo sotva víc než čtyři…
… teď koukněte se na chodníky kolem sedmý po ránu,
uvidíte zástupy, jak do úřadů míří…
Teplé místo úředníka bylo vždycky výnosné,
vedle platu za razítko inkasuje všimné.
Copak tohle může zrušit ňáký vládní výnos? Né!
Když se ruka rukou myje, kdo si toho všimne?
Prásk, prásk, na židlích v úřadu
jak slípky na hřadu v teploučku dřepí,
prásk, prásk, razítko každej svý,
při kafču, kouřový klepou se klepy…
Prásk, prásk, sem vsuňte obálku,
soudr – eh, pane Horálku, tak je to oukej,
prásk, prásk, zpívám svou písničku
a ty, můj šuplíčku, blahem si mňoukej…
Úředník se musí množit, jak dokázal pan Parkinson,
a činí to, jak už známo, geometrickou řadou,
prý se s tím nic nedá dělat, mají k tomu prostě sklon,
a mnozí z nich úplatní jsou a nezřízeně kradou…
Ti z vás, kdo jste úředníky a mezi námi sedíte,
jistě nikdy pro úplatek nenatáhli ruku,
co se ale kolem děje možná radši nevíte,
jen mi prosím neskákejte po chraptivým krku…
Prásk, prásk, ve státním úřadu
jak slípky na hřadu v teploučku dřepí,
prásk, prásk, razítko každej svý,
při kafču, kouřový klepou se klepy…
Prásk, prásk, sem vsuňte obálku,
soudr – eh, pane Horálku, tak je to oukej,
prásk, prásk, zpívám svou písničku
a ty, můj šuplíčku, blahem si mňoukej…
Až budeme všichni úředníky, to vám bude paráda,
budeme si dotazníky rozesílat mejlem,
kde však seženeme ňáký blby, co vezmou svět na záda,
kdopak asi v týhle zemi stane se tím hejlem?