SLUNÍČKO V DLANÍCH

 

Potkal jsem kdysi u Tanku zářící dívku – Zuzanku.

Tehdy jsem vážně potkal Lásku, princeznu Zlatovlásku,

nádherná plavá hříva se ve dvou copech skrývá

a já jí koktal: „Sluníčko, popojdi se mnou maličko

do parku na Petříně, tam při ovocném víně

probereme trable naše.“ Jen usmála se plaše

nenalíčená ústa, jako když praskne krusta lyžaři pod nohama,

a šeptla: „Jsem tak sama!“

 

A strašně jí to slušelo, nám nad hlavami letělo

modrým nebem do červánků šest beránků nad Petřínem

a já jí hrábnul do copánků a pak jsem si hrál s jejím stínem

tu pravěkou hru na honěnou, již hrávají muž se ženou.

 

Sedli jsme mezi sedmikrásky a hráli s vášní tu hru lásky,

jí na oltář jsme chtěli dát všechno, co jsme měli.

Snad navěky ten večer, kdy štěstím jsem až brečel

a držel Lásku v objetí, budu hřát ve své paměti.

 

Dík vzdal jsem Bohu za setkání,

za to, že nám dal MILOVÁNÍ,

před nímž i tvrdý chlap se sklání,

když vzdechy lásky letí strání.

 

Když nás pak večer chladem zved, já utrh jsem jí rudý květ

v spícím Růžovém sadu, hned za hvězdárnou vzadu,

kudy nás vedla cesta ze studeného města

na koleje plné mládí, kde Láska denně boje svádí,

kde pro jedinou růži dáš klidně v sázku holou kůži.

 

Ach, kdeže jsou ty zlaté časy? A co Zuzanka dělá asi?

Vzpomene někdy s rudým vínem na červánky nad Petřínem?

A na jednoho kluka, jehož plachá ruka

jí pod blůzičku vklouzla, by okusila kouzla,

jež dívčí tělo skrývá, jak nakrojená skýva,

co vlhkým teplem sálá? Tenkrát ses tak krásně bála…

 

„SLUNÍČKO! Ty´s vklouzlo do mých dlaní,

DÍK za nádherné milování

a probouzení ranní,

kdy znovu bez spěchání zas oddáme se sobě

vzdor nepřející době!“