PŘÍBĚH BUKVICE (napsal Michal Halada)

Příběh bukvice

 Na kraji lesa stál mohutný buk. Starý a velmi krásný. Na jaře, jako každý rok, celý rozkvetl. Kvítek na konci jeho nejvyšší větve se poprvé rozhlédl a nadšeně zajásal:

„Já jsem nejvýš ze všech květů, mám nejlepší rozhled!“ Buk to slyšel a pobaveně se usmál.

A kvítek dál všechno pozoroval. Snad nejraději pozoroval Slunce. Jen co se objevilo nad obzorem, rozevřel své okvětní lístky, a jak Slunce pomalu postupovalo po obloze, natáčel se za ním. Člověk by možná řekl, že to není moc zajímavé, že Slunce pořád svítí stejně, ale není to pravda. Když se podíváte pozorně (a kvítek se uměl dívat pozorně), uvidíte, že Slunce jakoby pulzuje, vibruje a vře svou nesmírnou energií. Když budete otevření (jako kvítek), ucítíte, že Slunce spolu s teplem a světlem vyzařuje Lásku. Ucítíte, že Slunce je bytostí. Bytostí velikou, mocnou a krásnou.

„Mám tě moc rád, Slunce,“ řekl jednou kvítek, když se rudý kotouč Slunce skláněl k obzoru. Slunce se usmálo:

„Děkuji, moc jsi mne potěšil, já tebe také, můj milý kvítku.“

Když Slunce zapadlo za obzor, květy zavíraly oči a spaly. Ale kvítek na nejvyšší větvi nechtěl spát. Na nebi se objevily hvězdy. Kvítek se na ně díval se zatajeným dechem. Byla to velkolepá podívaná. Tušil, že každá hvězda je takovým Sluncem. Bezpočet bytostí vyzařujících lásku. Bylo to ohromující poznání.

A další den kvítek dychtivě pozoroval dál. Viděl mraky, které majestátně pluly po nebi, ptáky a hmyz, jak se prohání vzduchem. Když se rozhlédl po svém stromě, viděl tisíce dalších kvítků. Když se rozhlédl dál, viděl vrcholky tisíců dalších stromů. Byl ohromen, jak je svět velký, bohatý a pestrý.

Ubíhaly dny a pořád bylo na co se dívat. Každý den přinesl nové zážitky a poznání.

Jednou se na nebi nakupily mraky a začalo pršet. Kvítek se zaujetím pozoroval letící kapky. Jedna dopadla přímo do jeho středu. Jak vítr kolébal kvítkem, kapka se převalovala sem a tam. Kvítku se to moc líbilo.

„Jaké to bylo letět dolů?“ zeptal se.

„Úžasné. Prostě úžasné!“ zářila kapka. „Představ si, že jsi úplně malinká kapička. Pomalu klesáš mrakem, potkáváš ještě menší kapičky, spojuješ se s nimi, stáváš se tak těžší a rychlejší. Pak vyletíš z mraků a uvidíš daleko pod sebou zemi. Všude okolo jiné kapky, je nás bezpočet. Země se rychle blíží. Říkáš si: Kam asi tentokrát dopadneš? …A já se trefím přímo do kvítku!“ Smála se rozradostněná kapka.

„Tentokrát?“ ptá se udiveně kvítek „Copak jsi letěla víckrát?

„Samozřejmě, asi tak milionkrát, myslím,“ zasmála se kapička.

„Vyprávěj mi, prosím,“ žádal kvítek. A kapka vyprávěla své příběhy, jak putovala v mracích, jak dopadla na zem, na trávu, na listy stromů, na skály, na cesty, na hladinu jezer a řek, na střechy domů, na hlavy dětí. Vyprávěla, jak proudila jako míza v cévách rostlin nebo jako krev v tělech živočichů. Jak putovala spletitými podzemními prameny, potůčky, řekami a oceánem. A jak ji pak žár slunce znovu přeměnil na páru a vítr vynesl zpátky vysoko do mraků. Kvítek poslouchal se zatajeným dechem. Užasle si uvědomil, že je na světě bezpočet kapek a každá má bezpočet příběhů.

Všechno se měnilo. I kvítek se měnil. V jeho středu se vyvinuly dychtivé tyčinky a kalíšky se sladkým nektarem.

Jednou na kvítek přiletěla malá lesní včelka. Napila se nektaru: „Děkuji, kvítku, tak sladký nektar jsem ještě nepila.“

„Děkuji, včelko, moc jsi mě potěšila,“ stačil jí jen říct kvítek, protože včelka frr a letěla dál. Včelky mají obvykle naspěch. Ale na jedné tyčince po ní zůstalo pylové zrnko. Když si toho kvítek všiml, zachvěl se vzrušeným očekáváním.

„Odkud jsi?“ zeptal se.

„Jsem z květu, který vyrostl na buku s krásnými měděně červenými listy. Ale můj strom je malý, je to okrasná keřová odrůda, víš?“ odpovědělo pylové zrnko znale a pokračovalo: „Když v mém květu pila včelka nektar, zachytil jsem se jí na chloupkách a pak jsme letěli parkem, přes řeku, přes louku, lesem – až sem. Je tady báječný rozhled. Můžu u tebe zůstat?“ Kvítek byl moc šťastný.

„Ovšem, že můžeš,“ řekl a věděl, že se stalo něco úžasného. A opravdu se stalo něco úžasného. Pylové zrnko pozvolna splynulo s kvítkem a začal se rodit plod se semínkem – bukvice.

Okvětní lístky po krátkém čase odpadly. S podobnou rozkoší, jako včelka pila nektar, bukvice přijímala proud živin. Proudil do ní dlouhým systémem cév až z kořenů hluboko v zemi. Možná právě tím systémem cév cítila každou větvičku, každý list svého stromu. Přes kořeny vnímala síť podzemních pramenů, propojenou s ostatními rostlinami a stromy a celou Zemí. Cítila Zemi, jako velikou, moudrou, chápající, obětavou bytost.

Slunce prozařovalo koruny stromů životadárnou energií. Každý zelený list i mladá bukvice (protože byla ještě zelená) ji přijímaly s vděčnou samozřejmostí. Bukvice cítila, že je právě tím místem, kde se spojuje nebe se Zemí. Toto poznání předčilo všechno, co doposud zažila.

Vzpomínáte si, když jste byli malými dětmi, co pro Vás znamenali Vaše matka a otec? Představte si potom, jak musela mladá bukvice vnímat poznání, že její matkou je obrovská Země a jejím otcem nebeské Slunce.

Ubíhaly dny a bukvice rostla, zrála a byla šťastná.

Léto končilo, listí začalo hnědnout, obaly bukvic se otvíraly a zralé bukvice padaly dolů. I naše bukvice byla zralá, ale nechtělo se jí spadnout.

„Jsem na vrcholku stromu, nejspíš spadnu blízko kmene, v tom stínu ze mě nevyroste ani keřík, natož velký strom,“ pomyslela si. „Kdybych tak měla křídla jako semínko javoru, aby mě vítr mohl zanést na dobré místo“. Bukvice dostala strach. „Co mám dělat, abych nezetlela v starém listí ve stínu tvé velké koruny?“ zeptala se svého stromu. Buk byl starý a moudrý.

„Neboj se, moje malá bukvice. Nemysli na to, co nechceš, mysli na to, co chceš. Představuj si místo, kde bys chtěla žít a těš se!“ Bukvice si tedy představovala prostornou slunnou stráň s kyprou vlahou hlínou a těšila se.

Za čas se přihnal vítr a rozhoupal větve mohutného stromu. Bukvice se uvolnila a spadla dolů. Spadla do šera tlejícího listí blízko kmene.

„To nevypadá dobře“, pomyslela si a dostala strach. Ale pak si připomněla radu starého buku a začala myslet na to, co chtěla a těšila se.

Za několik dní v noci slyší dupot a funění. To divoké prase slídilo rypákem v suchém listí a hledalo bukvice. Funění se blížilo, bylo slyšet praskání bukvic, které drtily prasečí zuby. Za chvíli se i naše bukvice ocitla v prasečí tlamě obklopená teplými slinami, ve kterých plavaly kousky z rozžvýkaných bukvic.

„Tak tohle vypadá hůř než špatně,“ pomyslela si bukvice zoufale, a honem si ještě představila svou stráň prozářenou Sluncem.

„Copak asi teď dělá Slunce?“ zašeptala si pro sebe…

Náhle prostor pod stromem ozářilo světlo. Prase se zarazilo a zvedlo hlavu. Mezerou v plujících mracích se objevil nazlátlý kotouč měsíce. Možná, že i divoké prase má smysl pro krásu, protože několik vteřin zamyšleně hledělo vzhůru na noční oblohu. Pak zafunělo a zase pokračovalo v slídění v listí.

Tato zdánlivě bezvýznamná událost ale zachránila naší bukvici život. Jak prase zvrátilo hlavu, kaše zpola rozžvýkaných bukvic se mu nahrnula do krku a prase ji bezděčně polklo. Naše bukvice s ní sklouzla do žaludku neporušená. Byla to náhoda nebo Slunce poslalo prostřednictvím měsíce bukvici svou pomoc? Kdo ví?

Bukvice se už nebála! Cítila, že když unikla ničivým zubům, už se jí nic nestane, třebaže je kolem ní tma tmoucí! Pomalu putovala trávicím ústrojím prasete a představovala si svou stráň a těšila se. Prase se zatím potulovalo po kraji, hledalo dobroty, po ránu podřimovalo ve vysoké trávě a večer se vyhřívalo na skalnatém svahu prohřátém sluncem. Občas po něm na zemi zůstala hromádka trusu.

S jednou takovou hromádkou se naše bukvice šťastně dostala ven. Když se rozednilo, rozhlédla se a to, co viděla, ji vyděsilo. Pod ní i všude okolo byla samá skála. Opravdu, prase vytrousilo hromádku na skalnatém místě, kde se neuchytí ani travička, natož strom!

„To nevypadá moc dobře,“ pomyslela si bukvice, ale hned si připomněla radu moudrého buku a začala si představovat svou stráň s kyprou hlínou a těšit se na ni.

Ještě než slunce stačilo pořádně začít hřát, se ozvalo hluboké bzučení, které sílilo a pak – buch. Bzučení zmlklo. Za chvíli k hromádce přiběhl udýchaný brouk hovnivál. Vítr mu přinesl vůni prasečího trusu a on se hned vydal hledat, kde se ten poklad nachází. Doběhl k hromádce a začal se v ní slastně přehrabovat. Jistě si myslel, že mu bohové shodili vzácný poklad (Pro nás je legrační myšlenka na to, jak si asi brouk představuje bohy a co je pro něj poklad.) Během několika minut uhnětl z trusu kuličku a valil ji pryč. Nejspíš tušíte, že naše bukvice byla uvnitř. Brouk si jí v tom spěchu ani nevšiml. Kutálel ji dolů – to šlo dobře. Za několik metrů skončila holá skála a kulička s bukvicí konečně spočinula na hlíně. Brouk začal hrabat a za pár minut měl hotovou díru. Svalil do ní kuličku a vlezl si k ní. Bukvice byla zvědavá, co se bude dít dál. Nemusela dlouho čekat. Brouk nakladl do kuličky vajíčko, vylezl ven, dírku zahrabal a – frr – spěchal hledat další dary bohů. Z vajíčka se brzy vylíhla malá larvička, a pustila se do jídla.

„Že mě nesníš, viď?“ zaprosila bukvice.

„No dovol, jsem snad nějaké prase? Mám tu lepší dobrotu,“ odpověděla larvička dotčeně.

„To jsem ráda!“ přiznala bukvice s úlevou a dodala smířlivě: „Budu ti vyprávět, jestli chceš?“ A vyprávěla o Slunci, o hvězdách, o Zemi, o vodě a také o tom, co všechno viděla a zažila. Larvička poslouchala a přitom si pochutnávala na své „voňavé dobrotě“. Za pár dnů snědla téměř celou kuličku. Byla z ní teď tlustá larva.

„Vyprávění, bylo moc zajímavé, ale už se musím zakuklit a spát, víš?“ řekla larva, když se omotávala tenkým vláknem, až z ní byla oválná kukla. Po několika dnech kukla praskla a vylezl z ní krásný modročerný brouk.

„To koukáš, co?“ zeptal se brouk hrdě.

„Neuvěřitelné?“ užasle odpověděla Bukvice. Brouk se začal hrabat vzhůru, ale pak se obrátil a řekl.

„Děkuji za vyprávění. Ať se ti splní, o čem sníš,“ popřál bukvici. Pak se vyhrabal na povrch, rozevřel krovky a frr rozletěl se po kraji, nejspíš hledat voňavé poklady.

Bukvice zůstala v dírce sama, ale už se nebála. Cítila laskavou náruč Země, těšila se na jaro a pomalu usínala a snila. O čem asi? …A pak napadl sníh a bukvice spala a spala a spala.

Na jaře, když Slunce trochu prohřálo zem, bukvice se probudila a začala klíčit. Když dychtivý klíček vykoukl ze země a poprvé se rozhlédl, uviděl slunnou stráň nad řekou – právě takovou, jakou si představoval, když byl ještě bukvicí. Zaplavila ho nepopsatelná radost a cítil, jak se spolu s ním zaradovali i jeho matka Země a otec Slunce.

Klíčku se dařilo. Do pohnojené kypré půdy zapustil kořínky a na slunné stráni rozvinul své první lístky. Byl na nejkrásnějším místě, jaké si jen mohl představit. Všude okolo bylo dost prostoru. Když pršelo, ze šikmé skály mu přitékalo dost vláhy a svah ho chránil před větrem.

Uběhlo mnoho let a z klíčku se stal velký krásný strom, stejně velký jako ten, na kterém vyrostl náš kvítek. Ale listy měl měděně červené jako keř z parku, ze kterého přinesla včelka pylové zrnko. Skoro každý, kdo ho uviděl, si pomyslel.

„To je ale krásný strom! To přece není obyčejný buk. …Ano, to je přece červený buk! Kdopak ho tu asi tak zasadil?“ a ti, kteří procházeli kolem, si rozechvěle pohladili jeho stříbrnou kůru.

A pak jednou – jako každý rok na jaře – červený buk celý rozkvetl. Kvítek na konci jeho nejvyšší větve se poprvé rozhlédl a nadšeně zajásal:

„Já jsem nejvýš ze všech květů, mám nejlepší rozhled!“ Buk to slyšel a pobaveně se usmál.

  

Chcete vědět, jak příběh vzniknul?

Na jaře toho podivuhodného roku 2012 jsem byl se svými dětmi na výletě…

„Děti, pojďte tady na travičku, nasvačíme se a přitom se můžeme dívat na řeku!“ navrhl jsem na prosluněném místě nad řekou. Lukáš se ale usadil v prachu pod velikým bukem.

„Ten bude zase vypadat“, pomyslel jsem si a s povzdechem úzkostlivého rodiče jsem vykročil s úmyslem evakuovat čtyřletého syna do místa bezpečnějšího pro čistotu jeho oblečení. Můj pohled ale upoutal krásný a mohutný kmen stromu.

„Pěkné místo jsi vybral, Lukáši. Tak jo, Markéto, pojď sem, budeme svačit tady u kmene tohoto buku!“ Usadili jsme se a pustili se do svačiny. Se studem přiznávám, že ve snaze udržet neposedné děti v auře čisté energie starého stromu co nejdéle, jsem se uchýlil ke drobné lsti:

„Když se ztišíme, možná nám bude buk vyprávět pohádku,“ řekl jsem, aniž bych tomu opravdu věřil. Po chvilce ticha jsem začal vyprávět příběh, který jsem začal vymýšlet. Po váhavém začátku ke mně myšlenky postupně přicházely s pozoruhodnou lehkostí. I díky tomu jsem si později uvědomil, že osnovu příběhu nejspíš vedl někdo jiný. Autorství příběhu tedy připisuji tomu krásnému stromu a já jsem ho pouze zaznamenal i pro Vás.

Za těch několik měsíců mi příběh několikrát pomohl. Několikrát, když jsem se rozhodoval co dělat, jsem si užasle uvědomil:

„Ano, jasně, to je ono, musíme si představovat to, co chceme, a těšit se, jako to dělala bukvice!“

Kolikrát už jsem byl v situaci, kdy jsem si říkal „To opravdu nevypadá dobře“ a propadal jsem zklamání a beznaději. A když jsem si připomněl příběh bukvice, zahanbeně jsem si uvědomil, že často právě to, co „nevypadá dobře“, je to nejlepší, co nás mohlo potkat a vede ke splnění našeho snu.

Ať příběh pomůže i Vám. Přeji krásné sny.

 

Váš Michal                                                          6.12.2012 v Českých Budějovicích