Nechte mě, prosím, umřít doma!
Tam to znám, tam všude trefím a
tak nemůžu zabloudit cestou na onen svět.
A – až tam půjdu – můžete písně pět!
Takové ty do pochodu,
ať nezůstanu na přechodu,
ať svižným tempem, kam mám, dojdu.
V nemocnici jak pes pojdu!
Daj plenty kolem mne,
aby ti, co čekaj na neděli,
umírat mě neviděli…
Jak důstojné a dojemné!
A zatím v povzdálí na dostřel kuše
bude se potácet zmatená duše,
nevěda kudy kam má se tu podít…
A jenom kousek dál se budou děti rodit.
Vždyť pořád dokola jak vlezlý prd
svět se dál otáčí: Život a Smrt!
Slunce dál vychází – po smrti život?
Na prach se rozpadne i pevné zdivo!
Tak až to se mnou bude špatný,
a vím, že bude – málo platný,
nechte mne – Prosím! – umřít doma…
Doma jsem na horách, u moře, na cestě k lesu
a taky na loukách… V rozkvetlém vřesu
chtěl bych své složit kosti,
až pánbů řekne: „Dost!“,
až užiji si do sytosti
a z duhy pevný most
barvami rozzáří pošmournou oblohu,
po něm jde do nebe má duše černá,
až pánbů zavolá, neřeknu: „Nemohu!“
a vstanu od stolu – svět je jen herna,
ve které každý z nás hru s časem prohrává,
ať bere to jak špás či stále nadává…
***
Teď však dík svůj denně vzdávám za každičkou chvíli
a za úsměv, za roztančené víly,
a za dny slunečné, za všechny deště,
za hory sněhu a kdovíco ještě…
Já vážně nechci od vás více,
jen pusťte mě včas z nemocnice
a nechte mě, prosím, umřít doma!
(A já vznesu se nad slunečnice…)