Kdysi mi přítel zavolal:
„Prosím tě, přijeď! Přijeď – ach –
všechno se hroutí, všechno jsem povoral,
jsem nějak na dně, ve sračkách!“
.
A já – ve snech to vídám zas a zas –
řekl jsem: „Nezlob se, teď nemám čas!
Víš – práce a peníze a děti…“ Ach, neprospané noci!
Já jsem tu prosbu zamluvil – nechal ho bez pomoci!
.
Naštěstí sílu má – léta už ho znám –
a tak se z té žumpy dostal sám…
Dneska už vím, že za trest mi tenkrát rupla záda,
vždyť na holičkách nechal jsem zoufalého kamaráda!
.
Dnes bych šel hned nejrychlejší koně sedlat,
s větrem v zádech letět chtěl bych jako blesk,
i kdybych snad nemoh nic jinýho dělat,
než mu otřít slzy a zapít s ním stesk!