Mám Tě i nemám Tě! Jak stavba na blátě
pevný je ten náš vztah!?
Prý všechno je jen prach!
Čeká nás zas jen krach?
A tak Tě mám i nemám a snad se občas hněvám,
když chybí mi Tvá láska a čas divoce práská bičem dnů a roků!
Chci kráčet po Tvém boku
další statisíce kroků!
Nechci Tě vlastnit, přivázat ke stolu.
Moci si zasnít a smát se pospolu,
vyrazit na lyže či jezdit na kole,
hladit Tě v negližé, položit do pole …
Tvůj úsměv snídat, svačit Tvou krásu,
v Tvých očích vídat jiskřičky času.
A s Tebou uléhat a s Tebou vstávat,
nechci se ulévat, chci Ti vše dávat
a taky si brát to, co mi dáš,
vždyť mám Tě rád! Tady mě máš!
Chybíš mi strašně, když nemáš čas,
po prsa v kašně lovím Tvůj jas
a zlaté rybičky koušou mne do zadku,
z katovské uličky klapot Tvých podpatků
uši mi drásá a hlavu plní
a ďábel jásá v pichlavém trní,
že jeho úklady vedou zas k úspěchu,
po ráně do brady lapám tu po dechu,
má duše zmírá na podivný chlad,
útroby svírá po lásce hlad…
Tak z kašny vylézám a běžím po sluchu,
za rohem padám přes rozšláplou ropuchu
a místo Tebe chytím jen rýmu,
pod spadlým nebem skládám rým k rýmu,
na oči nevidím, nohy mi neslouží,
tak vrážím do lidí a šlapu do louží …
Do chladné postele zase jdu spát,
nikdo mi nestele, nechci se prát
s životem záludným ani sám se sebou,
s batohem obludným plazím se lebedou,
bosý jdu bodláčím a nahý trním …
„Štípni se naháči!“ Třeba jen chrním!?
A tohle ošklivý je jenom špatnej sen,
člověk se podiví, když přijde novej den,
pod dekou zpocenou v zmuchlaným polštáři
grimasu zdrcenou úleva rozzáří…?!
Štípu se, co to dá, ať už se probudím,
ze sna, jenž se mi zdá, přesto se nevzbudím.
Modřina samá jsem a nic se nemění,
bez Tebe smutný den přežít je umění!
Poraď jak přežít den jako nežit!