Je to snad hřích, mít Tě rád,
když se mi o Tobě při bdění zdává?
Jsi chvíli nedobytný hrad
a chvilku žhavá láva…
V časech, kdy jsem se narodil,
makalo se i v sobotu
a mnohem méně chvil
zbývalo lidem k životu
a přesto se tančilo a žilo
a z oken se ozýval veselý zpěv
a dlouho se vydělávalo i propíjelo kilo
a místo koruny hvězdičku nosil tříocasý lev.
A těch pár aut, co městem projelo,
dalo se spočítat na prstech ruky…
Na polích vyrostlo to, co se zaselo,
a krávy měly – podrž se! – už tehdy čtyři struky.
Je to hřích mít Tě rád,
když moh bych být Tvým tátou?
V tom věčném mumraji dávat a brát
vídám Tě rád celou rozesmátou!