PROČ PŘESTAT NEBO RADŠI VŮBEC NEZAČÍT KOUŘIT?!

Proč přestat nebo radši vůbec nezačínat kouřit?!

 Odešla mi maminka. Teda neodešla, ale umřela. Teda nejspíš neumřela ona, jenom opustila své mně odmalička známé tělo. Takže tedy vlastně nejspíš fakt neumřela, ale opravdu odešla a své nemocné tělo zanechala v nemocnici podobně, jako necháváme dosloužilá auta na vrakovišti. Podobně, jako své tělo opustil Malý princ, když se vracel ke své růži.

Moje mamka byla silná žena. A vždycky zdravá. Nepamatuji si, že by někdy doma polehávala s chřipkami či angínami nebo něčím jiným. Až asi před dvěma lety přestala kouřit a úplně jí zbělely do té doby z větší části stále kaštanové vlasy. Ano – moje mamka kouřila snad odjakživa, a to pracovala jako zdravotní sestra na plicním oddělení! Jenže tenkrát kouřili všichni, včetně doktorů.

Když mi bylo deset, přinesl jsem ze školy poznámku za oddávání se nikotinovým orgiím před školou. Tehdy můj táta přestal kouřit úplně ze dne na den a mamka trochu ubrala na krabičku denně, což jí vydrželo až do doby, kdy její starší sestra a moje teta zemřela v padesáti šesti na rakovinu plic. No – ona tedy neumřela na tu rakovinu úplně. Vlastně ji dorazili při ozařování, protože jí připálili tu ještě trochu funkční plíci, takže chvíli po zásahu, který jí měl prodloužit život, dodýchala úplně. Mamka pak snížila spotřebu cigaret o pěkných 25 % – kéž by tímto tempem rostl národní produkt, modlí se všichni ministři financí na celém světě – ale kouřit nepřestala.

Až teď najednou. Všem nám bylo jasné, že k tomu musela mít sakra důvod.

 

Seděl jsem v ten páteční podvečer v chomutovské nemocnici u mamky na posteli a ptal se v duchu proč. Proč zrovna naše maminka, která opravdu žila v Pravdě a Lásce, musela v pouhých sedmdesáti umírat na rakovinu. Mamka měla zavřené oči a ztěžka dýchala. Držel jsem ji za ruku, v níž ještě měla cit, a říkal si: „Proč zrovna moje mamka, která snad nikdy nikomu neublížila?“ A vtom jsem se v mžiku ocitl někde jinde. Dodnes nevím, jestli jsem usnul a to, co následovalo, byl sen, nebo jestli jsem se opravdu přenesl tisíce kilometrů a stovky let jinam.

Vím – nejspíš se budete smát a tvrdit, že jsem si dal před návštěvou v nemocnici pár panáků, ale to, co jsem prožil, bylo tak skutečné, že dodnes vidím každičkou vrásku v obličejích lidí, jejichž rituál jsem mohl sledovat, a doteď mi při té vzpomínce běhá mráz po zádech. Ještě jsem to nikomu nevyprávěl, až teď vám.

Začalo to tím, že mi najednou bylo trochu zima. No jasně – i v Americe padá po setmění večerní chlad. Ale brzy tento nepříjemný pocit zmizel a já jsem se mohl ponořit do děje, který probíhal přímo před mýma očima. Ptáte se jistě, jak jsem poznal, že jsem v Americe, když jsem tam – aspoň v tomhle životě – nikdy nebyl?

Právě jsem totiž vstoupil do kruhu, který tvořili sedící Indiáni. Všichni byli muži a evidentně ne muži právě bezvýznamní. Takhle nějak jsem si vždycky představoval mocné zasvěcené indiánské šamany, kteří prý uměli cestovat nejenom v čase, ale i různými vesmíry. Přecházel jsem od jednoho ke druhému. Viděl jsem smutek a utrpení, které se jim vepsaly do vrásek pod válečnými barvami, viděl jsem jejich naprosté soustředění a také plameny ohně vprostřed kruhu, které se jim odrážely v očích. Oni mne buď neviděli, nebo to na sobě nedali znát. Obešel jsem kruh a posadil se doprostřed na kámen vedle ohně. Pořád jsem je ale viděl všechny, jako bych mohl vidět na všechny strany najednou, a také jsem současně viděl hvězdy nad hlavou i žhoucí uhlíky v ohništi. Šamani seděli v hlubokém soustředění, bez pohybu a vlastně bez známky života, jenom z jejich hrdel vycházel zvláštní neznámý nápěv, v němž jsem po čase identifikoval několik různě se opakujících figur.

 

Bylo jich dvanáct jako měsíčků ve známé pohádce a nejspíš čekali už jenom na mne, protože když jsem se usadil, zvrátil ten nejvrásčitější z nich hlavu ke hvězdám, po dlouhé chvíli přejel pohledem všechny zúčastněné a promluvil. Ačkoliv mluvil jazykem, který jsem neznal, rozuměl jsem mu každičké slovo!

„Bratři, sešli jsme se tu ve velmi smutné a pohnuté době soumraku našeho lidu. Kdysi, když byl můj praděd malým chlapcem, přišel bílý muž a byl uvítán jako host. Brzy ale bílý muž pošlapal srdce našich předků naplněná láskou a odvděčil se našemu lidu za prokázanou pohostinnost jenom zlem. Ničí naše bojovníky alkoholem i střelným prachem, vypaluje naše vesnice, znásilňuje naše ženy a s našimi dětmi zabíjí naši budoucnost. Pobil stáda bizonů, která nás živila, oplotil a zastavěl zemi, po které se bizoni i naši předci odnepaměti svobodně proháněli s jižním větrem v zádech, a prohlásil, že patří jemu. Ano – sám Bílý Otec ve Washingtonu vydal zákon, že půda, která nikomu nepatří, bude toho, kdo si ji vezme!“ skoro vykřikl.

„Ale může snad půda, stejně jako vzduch nebo voda patřit jednomu člověku? Náš národ ji dostal od Velkého Ducha k užívání, ale žádný bojovník neměl touhu postavit svůj vigvam na místo, na němž už stál vigvam jiného bojovníka – vždyť naše Matka Země je tak veliká. Žába nevypije rybník, ve kterém žije, ale chamtivost bílého muže nezná mezí. Ukradené jídlo nikdy neutiší hlad, a tak jednou zničí bílý muž z nedostatku moudrosti i Slunce, Měsíc a hvězdy a zabije i sám sebe.“ Šaman se odmlčel a pomalu přejížděl očima všechny v kruhu. Jeho pohled se tentokrát zabodl i do mých očí. „Kdo je přítomen, když se stane křivda, a ani nepozvedne ruku, aby jí zabránil, je stejně vinen jako ten, kdo se křivdy dopustil. Chceme-li zachránit Matku Zemi a svůj národ, musíme jednat a arogantní rozpínavost bílého muže zastavit!“

Viděl jsem současně do tváří všech šamanů a vnímal nezměřitelnou bolest a bezmocný hněv v jejich duších. Na pozadí tváře každého z nich jsem viděl obrazy v jejich mysli. Jezdci na koních se zbraněmi se blíží ke stanům z kůží, střelba, křik, pláč … vypálené vesnice … lidé umírající chladem a nemocemi a vysílením na cestě do rezervací, bezpočty tragédií, bolest, strach, bezmoc, hněv…

Strašně jsem se styděl za to, že jsem také bílým mužem, třebaže jsem – aspoň v tomto životě – jedinému Indiánovi nezkřivil vlásek na hlavě, ba ani stéblo přes cestu nepřeložil. Ale šaman zdvihl paže k noční obloze a pokračoval:

„Óóóó, velký Wakondo, naše srdce krvácejí za každého zabitého bojovníka, za každou zavražděnou ženu, za každé naše dítě, které nikdy nedospěje, krvácejí za pobitou zvěř i zničené lesy a prérie. Tys nás učil vážit si života a nic nebylo víc než čest. Tys nám dal život a svobodu žít. Jsme pohyb Tvé ruky uprostřed miliónů ročních období, náznak dotyku uprostřed miliónů a miliónů slunečních požárů a jen Ty víš, proč se všechno takto děje. Jenže naši otcové a matky, bratři, sestry i děti jsou vražděni zákeřně ze zálohy. Popřáli jsme sluchu i Bohu bílého muže, který nás učil odpouštět, ale studna už dávno přetekla nepravostmi bílých vrahů a naše zlomená srdce už dále odpouštět nedokážou.“

Sejmul z krku váček, z něhož vyňal obřadní kalumet a suché tabákové lístky. Rozdrobil lístky do dlaně a nacpal dýmku.

„Sešli jsme se, abychom potrestali zločiny spáchané na našem lidu! Nechceme pomstu, chceme spravedlivý trest, a proto dáváme každému z nich možnost zvolit si svou budoucnost.“ Zapaluje dýmku a s vydechnutým dýmem vzývá mocné duchy a pronáší děsivou kletbu:

„Za každého mrtvého muže zemřou stovky bílých mužů v bolestech a strachu. Stejná odplata za mrtvé ženy i děti. Věřím, že Velký Duch se vždycky zlobí na ty, kteří prolévají nevinnou krev!“ Znovu začíná tiše prozpěvovat onen zvláštní nápěv a v jeho očích už netančí plamínky ani bolest či hněv, je v nich prázdná hloubka nekonečného vesmíru. Podává dlouhou dýmku doleva a začíná bubnovat na obřadní buben. Také ostatní šamani jeden po druhém vypouštějí z úst s modrým kouřem stejnou kletbu a přidávají se k jeho zpěvu a bubnování. Kouř stoupá vzhůru, rozptyluje se a vítr ho unáší dál za dunění obřadních bubnů i s onou hrozivou kletbou…

A obraz se změnil, dostal spád, sekvence se střídají stále rychleji jako v moderním filmu:

Vidím tabákové plantáže, na nichž umírají černí otroci, vidím továrny na cigarety, vidím reklamní cedule s kovbojem na koni, vidím muže a ženy, ba i děti s cigaretou v ústech. Vidím nemocnice, kašlající a dusící se nemocné. Vidím řady hrobů…

 

Probral mě pevný stisk ruky a dívám se do láskyplných očí své umírající maminky. Usmívají se na mne tak, jak si pamatuji. Není v nich strach ze smrti, jenom bolest a láska. Takhle se na mne nejspíš dívala už tenkrát v porodnici. Proč ona musí zaplatit za cizí viny?

 

Později jsem potkal zcela mimořádného člověka. Uzdravil spoustu lidí, kteří byli označeni jako nevyléčitelně nemocní. Když se ho ptali, čím léčí, odpovídal: „Neléčím, uzdravuji. Používám stejnou moc, jakou používal Ježíš, a stejně tak ji může používat každý z vás!“ Léčil Láskou.

Měl jasnovidné diagnostické schopnosti. Stačilo mu jen po telefonu říci jméno, datum a případně místo narození, napojil se a detailně znal zdravotní stav dotyčného člověka i příčiny jeho potíží. Dokázal udělat uzdravující zásah na blízko i na dálku.

Nemohl pomoci jen těm, jejichž utrpení bylo jejich karmou, a těm kteří buď byli zlí, nebo kouřili. Takoví lidé byli pro něj a jeho léčbu “uzavření“ a i kdyby chtěl, nedokázal je ani diagnostikovat, natož uzdravit.

„Chápu, že když je člověk zlý, nemoc přichází, aby léčila jeho duši. Ale proč kouření?“ ptal jsem se.

„Nevím to úplně přesně, ale kuřák se sám odpojuje od zdroje energie,“ odpověděl. „A právě z jejího nedostatku onemocní. Nebo ji začne brát někomu blízkému a onemocní jeho blízký. Proto tolik partnerů kuřáků umírá na rakovinu, proto tolik dětí kuřáků trpí nemocemi.“

„Proč ale zrovna tabákový kouř odpojuje od zdroje? Copak nejsme vystaveni spoustě jiných škodlivých látek? Ty to nedělají?“

„Ano, jiné látky mohou nemoci způsobit také, ale tabákový kouř má kromě svého chemického vlivu nějaký mně neznámý negativní informačně-energetický potenciál.“

 

V tom okamžiku se mi po dvou letech vybavil onen zvláštní neuchopitelný esoterický zážitek u postele mé umírající maminky a pochopil jsem, že právě onen namodralý tabákový kouř je nositelem kdysi vyřčené kletby! To právě do něho kdysi kroužek šamanů zakódoval svůj trest!

 

Od téhle chvíle pochopení by mě už ani nenapadlo si zapálit. Už vím, že zatímco kouř vstupuje do plic, do našeho energeticko-informačního pole vstupuje destrukční program. Pokud máme někoho blízkého, partnera či dítě, byť nenarozené, může destrukční program působit i na něj, přestože on nekouří! Už vím, že křivda a utrpení spojená s genocidou indiánů nás zatížily silnou kolektivní karmou. Vím, že kouření už zabilo milióny lidí. Vím, že způsobilo mnoho bolesti a strachu. Přesně podle šamanského proroctví v mé vizi. Když vidím někoho s hořící cigaretou, často si pomyslím: „Kolik dalších mrtvých ještě bude, než se karma vyčerpá?“ Je mi to strašně líto.

Tohle jsem napsal pro vás mladé, kteří ještě mnoho nechápete… Nevím, jestli vám to pomůže, ale přál bych si, aby ano.