UČ SVÉ DĚTI
Malý čtyřletý debil Patrik ke mně natahoval ručičku a něco mi podával. Patrik byl nejenom těžce mentálně retardovaný, ale také tělesně postižený po DMO.
„Oblékni si tepláčky,“ přemlouval jsem ho už nejmíň podvacáté. To uměl – když chtěl. Dneska evidentně nechtěl a já zrovna tolik pospíchám. Ani se nepohnul, jenom ke mně pořád natahoval s viditelným úsilím svou zkroucenou ručičku.
„Oblíkni si sakra ty blbý tepláky!“ zařval jsem na něj. „A netlem se pořád jako pako! Už jsme tam dávno měli být!“ Popadnul jsem do ruky klacek, který jsem kdysi uříznul na zahradě z jeřabiny a udělal z něj Jonáškovi hrazdičku nad dětskou postýlku. Dneska ho používám na vyšťourávání zapadlých malých hraček pod gauč a ke strašení dětí výpraskem.
„Přestaň čumět do blba a oblíkni se, debile!“ zařval jsem nepříčetně, a jak jsem se klepal vztekem, narval jsem klacek do důvěřivého levého oka. Vystříkla jakási krvavá hmota.
„Dělej, spratku!“ sípal jsem a zapíchl klacek do druhého oka, které na mne nechápavě koukalo, a nepříčetně jím otáčel v důlku. Můj vztek trochu povolil.
„Na…“ chytil mě Patrik za levou ruku a do dlaně mi vyskládal všechny své poklady – několik mincí, oblázek z chodníčku, lískový oříšek a vypadlé sklo z brýlí. Po usměvavých tvářičkách mu stékala krvavá kaše a z té vlevo na mne vykouklo zářivě modré oko…
„Panebože, co…“ probral jsem se celý zpocený v posteli, měl jsem prázdné ruce, Patrik nikde a šíleně mě bolela levá kyčel, na níž jsem ležel.
„Fuj! Byl to jenom sen,“ oddechl jsem si, ale pocit studu a zděšení se mne nechtěl pustit. Ty důvěřivé modré oči, které jsem před chvílí vypíchnul Patrikovi, patřily mojí dcerce Zojce! No jasně – dneska ráno jsem jí festovně naštvanej tím klackem opravdu přetáhnul přes zadeček!
Ale nevytočte se, když jí nejmíň dvacetkrát pěkně a mile, pak dvacetkrát rozzlobeně a nakonec ještě pětkrát s hrozbou výpraskem už solidně nastartovanej meldujete, aby si oblékla punčocháče, protože ji musíte odvést do školky a sám už jste měl bejt dávno v práci. Nakonec na ni zařvete, že se rozklepe nejenom ona, ale i celý barák, a švihnete jí pár přes zadek. Ječel jsem na ni, že bych tohle zevlování chápal, kdyby byla retardovanej debil, ale takhle chytrá holka by to mohla zvládnout hned.
A tak si ubrečená, ukřivděná, vystrašená a můj výlev naprosto nechápající čtyřletá holčička s úžasně modrýma kukadlama přece jenom punčocháče oblékla, přitiskla se ke mně, objala mě kolem stehen, podívala se skrz slzičky nahoru a špitla: „Mám tě moc ráda, tatínku.“ A mnou projelo takové to nádherné teplo s mravenčením. „Já už budu hodná,“ slibovala a pokoušela se o úsměv a já jsem se strašně styděl za to, že jsem se nechal tak zbytečně vytočit a svojí malé nádherné princezničce nařezal. Vždyť ona byla hodná! Nic nerozbíjela, nikoho nemlátila, nehoupala se na lustru, neskákala po posteli – jenom prostě seděla, něco si přemílala v makovičce a neoblékala se. Kleknul jsem si před ni, popadnul ji do náruče a šeptal jí, že ji mám taky moc rád. Škoda, že jsem to neudělal místo toho řevu a výprasku!
Jak netolerantní a agresivní jsme na ty úžasné zářivé bytosti v našich dětech, když na ně přenášíme své frustrace, nenaplněné touhy a stresy a vnucujeme jim, jak mají žít! Měl jsem zpomalit a prohloubit dech, napočítat aspoň do desíti a pak ji obejmout, říci jí, jak moc ji mám rád a jak velkou radost mi udělá, když si ty punčocháčky oblékne. Ach jo! Pořád voláme po změně, chceme měnit politiky a kde co, a přitom bychom měli změnit především každý sám sebe a své myšlení. Vždyť přece budeme-li myslet a chovat se láskyplně, bude i náš svět plný lásky, pohody a krásy!
Z toho snu jsem jasně pochopil, že by mě vytočil i debil, protože jádro pudla není v tom dítěti, ale ve mně! A taky jsem nahlédl další mechanismus. Mou bolest v kyčli nezpůsobilo nějaké přeležení, stáří či nedostatek nebo naopak přebytek pohybu, ale vrazil se mi tam právě ten vztek a frustrace. A úkolem bolesti a nemoci obecně je přece upozornit nás na to, že něco neděláme úplně dobře a že s námi není něco v pořádku. Ne se světem, ne s ostatními kolem, ale s námi! Ano – ne ovzduší, ne jídlo, ale naše myšlenky, činy a tedy my sami jsme původci svých nemocí a bolístek!
Děkuji Ti, Otče, za ten sen i za tu bolest! Teď mne jí už ale prosím zase zbav, už splnila svůj účel. Ale pošli ji na mne prosím vždycky, kdykoliv se zase nechám ovládnout vztekem!
A tohle poznání bylo nejspíš darem, který mi Zojka měla předat a který zřejmě symbolizovaly Patrikovy hračky ve snu. Zamyšlení se nad tím, proč pořád někam spěcháme a nemáme ani čas se obejmout a předat si svou lásku. Vždyť ta jediná má na světě opravdovou hodnotu. Možná nám ten dar připadá obyčejný, laciný a nepotřebný jako věci, které mi daroval čtyřletý retardovaný kluk, ale pro něj to byl jeho jediný a nejdůležitější poklad!
Dnes jsem konečně beze zbytku pochopil, o čem zpívají pánové Crosby, Stills, Nash a Young v Nashově písni Teach your children na desce Deja vu, která je tak skvělá, že kdysi (1974) vyšla dokonce i u Supraphonu…