Já vím, komu z vás je co po mém životě,
životě chlapa, co dneska sotva zvládne kličku na botě,
co tak tak většinou udrží stolici a moč a někdy i myšlenku,
a říkáte si: „Copak nám můžeš říct, co nevíme, holenku!?“
Kdybych věděl! – Kdybych věděl, kdo a proč tu jsem, uměl bych žít líp
a i vám bych uměl rádu dát a do života tip,
jenomže nevím, jak Sókrates že nevím nic a klidně to teď přiznávám,
zda je Bůh ve mně nebo snad já v Něm, či jsme tu bez Něj každý sám?!
Necítím lítost za své hříšky, ani pýchu na své dobré asi činy,
je tu jen pocit, že jsem plně žil, občas jsem přibral, tu shodil pár kil
a jed a pil a miloval jsem ze všech sil a zpíval a smál se a dělal skopičiny,
prožil pár osudových lásek, potkal něco přátel a snad vždycky sebou byl!
Vím, když vzpomínám a ohlížím se přes rameno zpátky,
to důležité v životě i v knihách je skryto kdesi mezi řádky,
jen vím, je strašné ztratit naději a sny a strachy ohnout hřbet!
Bez snů a naděje a Lásky už bych se vám tu sotva plet…
Nejspíš vám přijde, že už jsem dávno zralej jenom do šrotu
a myšlenky na Smrt a zúčtování zaháním dál od plotu,
na kontě pár mínusových nul za dům a velké auto v malé garáži…
Tak proč divné otázky odněkud z podvědomí jak tichá voda naráží
a kdysi pevné berou s sebou břehy?
A Svět má pro nás stále méně překvapení, radostí a něhy!
A smíchu a úletů a lásky…
Rostou nám zadky, břicha, auta, domy a řídnou zuby, vzpomínky i vlásky!
Necítím lítost za své hříšky a ani pýchu na své dobré asi činy,
je tu jen pocit, že jsem plně žil, občas jsem přibral, tu shodil pár kil
a jed a pil a miloval jsem ze všech sil a zpíval a smál se a dělal skopičiny,
prožil pár osudových lásek, potkal něco přátel a snad vždycky sebou byl!
Ne! Ještě stále nejsem – ještě nejsem grogy, miluji tenhle zpropadený Svět
a občas vstávám k obědu a jindy ráno za pět pět
a vidím prchat noc, když vchází další rozednění.
Ne – nechvátám na věčnost, vždyť kromě Boha nic věčného není!