REKVIEM ZA DŮM,KTERÝ SE (NĚKOMU Z)NELÍBIL

Nádražní ulice na pohledu z r. 1924 – dům čp. 452 vpravo vpředu.

Nádražní ulice srpen 2014. Křížek, který sem pietně umístilo několik občanů, kterým nebyl osud domu lhostejný, byl hned druhý den odstraněn. Komu tak asi vadil?

Poslední červnové dny letošního roku (2014) nebyly jenom posledními dny školního roku, ale také posledními dny domu, který pamatoval období největšího rozkvětu Červeného Kostelce. Stál a sloužil tu o 17 let dřív než budova městské spořitelny (dnes Městský úřad), přihlížel i stavbám divadla, sokolovny či nové budovy základní školy. Dnes už se na místě, kde stával, začíná zelenat trávník. Sečteno slovy básníka: Zemřel mlád jedno a sto let… Kéž bych odešel z tohoto světa v takto požehnaném věku a i přes trochu omšelou fasádu v tak solidním technickém stavu!

V době stavby domu čp. 452 stála z těchto budov jediná – budova dívčí školy z roku 1889 (vlevo).

Červený Kostelec, Nádražní ulice. Píše se rok 1911 po Kristu, nedávno skončilo století páry a v plném proudu už je století elektřiny a blahobytu. Panu obchodníkovi Hugo Baumgärtnerovi obchod kvete jedna báseň, před sebou má celé krásné dvacáté století, a tak se není co divit, že se pln optimismu dává do stavění. Ne – nezačal se živit stavěním, ale rozhodl se nechat si postavit pro sebe. O projekt své stavby s obchodem a byty požádal městského stavitele Josefa Pitřince, který postavil na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Kostelci spoustu zajímavých domů (kromě jiného např. dívčí školu – dnes 1. stupeň ZŠ, mnohé z domů v Sokolské ulici atd.) a po válce v letech 1923-1924 postaví i vilu pro továrníka Adolfa Keyzlara (dnes ZUŠ) podle plánů světoznámého architekta Josefa Gočára.

Dům byl navržen a postaven částečně podsklepený, v přízemí byl obchod se skladem v dvorní části, v prvním patře dvě bytové jednotky a měl také prostornou půdu (P2).

Výhled z dnes už neexistujícího balkónu na bývalé náměstí, dnes nepřehlednou křižovatku

O stavební povolení zažádal pan Hugo Baumgärtner 8. srpna 1911 (P1) a stavební povolení (P3), které podepsal tehdejší starosta Theodor Keyzlar, obdržel už 11. září téhož roku (Ach, to šťastné byrokratické Rakousko-Uhersko!)!

Stavba domu probíhala zřejmě bez větších problémů, protože už o necelých 13 měsíců později byl dům zkolaudován (P4) a obdržel číslo popisné 452.

V únoru 1913 bylo dvorní části na základě dopisu z berního referátu (P5) přiděleno jako samostatné budově popisné číslo 458.

A tak dům sloužil rodině Baumgärtnerových celé půlstoletí, až do okamžiku, kdy 27.7. 1962 povolil (jistě nezávislý) soud, aby jej zabavil československý (tehdy už socialistický) stát (návrh z 2.10.1959) (P6).

Už v roce 1983 byla vypracována první studie na demolici domu, do kterého čsl. stát zastupovaný bytovým hospodářstvím v Červeném Kostelci investoval za dvacet let od jeho ukradení nejspíš jenom nejnutnější minimum.

Po roce 1989 byl dům v restituci vrácen oprávněným restituentům, kteří ale neměli ani prostředky, ani větší snahu (nežijí v Kostelci) dlouho neudržovaný dům zvelebit. V roce 1991 byla část přízemí domu adaptována na provozovnu Sazky a ve dvorní části byly zřízeny 2 kanceláře.

Kvalitně postavený secesní dům přežil 2 světové války, přežil diktaturu proletariátu a první snahy o zbourání, přežil i další léta českého tunelářského kapitalismu, pamatoval úřadování šestnácti starostů, ale nepřežil rozhodnutí starosty sedmnáctého (historicky 31.) a městské rady z okamžiku, v němž dovršil svůj 101 rok bez vážnějších statických poruch a závad, jak ostatně v projektu demolice (P7) konstatuje jeho autor pan Tomáš Prouza ve článku B/2.c (Objekt nevykazuje žádná vážnější statická poškození.) O havarijním stavu domu čp. 452, jímž se pan starosta v rozhovoru se mnou oháněl, tedy nemůže být ani řeč.

Nádherné kamenné visuté schodiště či krásné dveřní zárubně se stále lícujícími dveřmi či další pěkné stavební či řemeslné detaily domu čp. 452 už můžeme bohužel obdivovat jen na fotografiích…

Dnes už v Červeném Kostelci nežije ani jeden člověk, který by mohl pamatovat založení domu čp. 452. Kdo za touhou tento dům zbourat stojí především, krásně ukázala beseda zorganizovaná Okrašlovacím spolkem v městské knihovně. Nekompromisní zbourání obhajovala skupina kolem bývalého starosty a poslance, současného starosty, místostarosty a celé široké rodiny městského architekta.

Občany Červeného Kostelce by mohlo zajímat, že město přišlo pořízení a zbourání tohoto pamětníka největšího rozvoje Červeného Kostelce na dobré 4 000 000 Kč (cca 2,5 mil. nákup domu, cca 1,5 mil. za zbourání), zatímco místní matky zoufale žadoní o místo pro své potomky v kapacitně nedostatečných mateřských školách či chybí solidní školní družina.

Zatímco zakoupení domu bylo dobrým krokem pro scelení pozemků mezi školami v majetku obce a je třeba za něj radnici pochválit, jeho zbourání bez toho, aby se vědělo, co lepšího na jeho místě vznikne (Předložený návrh pana městského architekta nejenom podle mého mínění nic dobrého, natož lepšího nepřináší!), je v lepším případě hloupost! V horším případě jsou za tím jiné pohnutky…

Nejhorším snad není ani tak zbourání domu, jako způsob, kterým celá akce proběhla! Nejenom, že občané Červeného Kostelce nedostali příležitost tuto likvidaci historické tváře města schválit či zastavit, ale kromě lépe či hůře investovaných čtyř milionů a mně ne zcela známé sumy za návrhy městského architekta bylo přímo vyhozeno 25 000 Kč za návrh náchodského architekta Viktora Vlacha, který měl sloužit jenom jako krytí a alibi, že bylo z něčeho vybíráno, protože už dávno bylo všechno dohodnuto.

Opravdu chceme, aby se takto spravovalo naše město?

(Fotografie domu Michal Brand, člen Okrašlovacího spolku Kostelec, fotografie dokumentů (Aleš Bílý) berte jako ilustrační, focené amatérem bez přípravy a jakýchkoliv pomůcek za nepříliš dobrého osvětlení – originály ofocených dokumentů jsou uloženy na stavebním odboru městského úřadu.)

Přílohy:

P1 Číslo spisu domu čp. 452