ABY NAĎU NEBOLELO

 

D                    D7         G

Přisedl jsem ve vlaku mezi chmýřím bodláků

A                                        G                       A

k Nadě, co ji štípla vosa do víčka – hned vedle nosa.

 D                    D7            G

Jel jsem teda ve vlaku s Naďou, párkem čmeláků

   A                                          G                    A                 D

a pozor! – uši neklamou tě – cvrček podřimoval v koutě.

 

Vytáh jsem ze zpěvníčku zbrusu novou písničku,

zazpívat se mi ji chtělo, aby Nadiu nebolelo…

Poprosil jsem cestující, by se ke mně přidali,

čmeláci hned jásající svoje basy vybalí.

 

Cvrček sáhl do futrálu a pak břeskně k tomu málu,

co jsem tady zazpíval, přenádherně zahudlal.

Basy duní, housle kvílí, Naďa z mého zpěvu šílí …

Ať chtěla či nechtěla, radši sama zapěla.

 

Kola bicí přidávají, hudba léčí, dech se tají,

a já, který jsem to spískal, já jsem v koutku kudlu pískal.

I vagón se rozezvučel, já do toho tiše bručel,

zpěv – Naďa, housle cvrček zas a čmeláci kontrabas.

 

Možná se mi to jen zdálo, snad se to skutečně dálo,

vlivem hudby oko splasklo, do rytmu si tiše mlasklo.

Pak jsem na peróně stál, když vagón s hudbou odjel dál,

a bylo mi smutno trochu. Řekl jsem si: ”Neplač, hochu!

 

Proč bys, chlapče, smutnej byl, vždyť teď jsi pro někoho žil!”

A v duši mi stále zněla píseň nová, neotřelá.

Tak ti, Naďo, držím palce, i když právě mizíš v dálce,

ať jednou tvůj hlas rozezní i rozechvělé Národní!